Zase jeden den D.
"Tak, polívka je uvařená a Vánoce mohou vypuknout," řekla maminka a odmítla nám všem dát snídani.
"Jíst se nebude! Kuchyň je dnes zavřená! Kdo chce jíst, musí počkat až do večera. Aspoň uvidíte zlaté prase," prohlásila rezolutně.
"Zlaté prase? K nám přijde zlaté prase?" zajímala jsem se.
"Jo, proletí síni, přes kuchyň a zase verandou uteče. Musíš ho hlídat," odvětil klidně Miloš.
"A co mám dělat kdyby přiběhlo?" strachovala jsem se.
"Dáš nám vědět, my si s ním už poradíme," uklidňoval mě Miloš.
Slíbila jsem mu, že budu hlídat opravdu poctivě.
Zdenka a Miloš mezitím mamince pomáhali s posledními přípravami. Zdenka leštila příbory, pulírovala skleničky a aranžovala obývací pokoj.
Miloš s maminkou zatím připravoval a zdobil bramborový salát a obaloval řízky z kapra.
Jen já měla ten nejdůležitější úkol! Musela jsem být ve střehu a sledovat, jestli k nám neběží zlaté prase. Nechápala jsem, co po nás chce.
Obezřetně jsem chodila síní, nahlížela do kuchyně a pravidelně koukala z okna, zda se prase neblíží.
Vtom se vrátil tatínek se stromkem.
Maminku stromek doslova ochromil.
"To tam lepšího žebráka neměli?" zeptala se vylekaně.
"Není špatný," odpověděl dotčeně tatínek.
Maminka obrátila oči v sloup.
Stromek měl dole ulámané větve, nahoře neměl větve skoro žádné a jehličí trousil bez jakéhokoliv pobízení. A aby toho nebylo málo, byl ohnutý jako luk.
"Prosím tě, kde jsi ho našel?!" ptala se zoufale maminka a spráskla ruce.
"Koupil jsem ho,"
"Ty jsi za něj platil?! Vždyť zadarmo je drahý!" chytila se maminka za srdce.
"Není škaredý," hájil tatínek sebe i stromek.
"Není! Je příšerný!" vykřikla maminka.
Tatínek si stromek znovu pečlivě prohlédl, jako by se chtěl na vlastní oči přesvědčit, že se mluví o stejném stromku, který pro naše potěšení pořídil.
"Uvidíš ..." začal tatínek konejšit maminku.
"Nechci to vidět!" skočila mu maminka do řeči.
"Puso, bude hezký. Nahoru mu navrtám větvičky," pravil optimistický.
"Kde je vezmeš?" zeptala se skepticky maminka.
"Stromek zkrátím a ze spodku vezmu větve. Ty navrtám nahoru."
"Prosím tě, do ničeho nevrtej. Vyhoď ho. Bude to tak lepší," radila naštvaně maminka.
Tatínkovi se ta rada očividně nezamlouvala.
"Vysvětli mi," pokračovala maminka, "jak jsi k tomu pometlu vlastně přišel? To ti ho někdo přidělil? Nebo jsi ho vyfasoval? Anebo to byl stranický úkol? Já tomu nerozumím!"
"Mě nepřijde špatný. A až bude mít větvičky ..."
"Proč jsi ho vůbec bral?! Do paroma!"
"Bude se ti líbit," pravil smířlivě tatínek.
"Pochybuji. Ten by se mi nelíbil ani jako koště!"
Maminka odešla řídit chod kuchyně, čímž debatu ukončila.
Tatínek pochopil, že jedině čin může maminku přesvědčit a získat si její uznání. Položil stromek na zem a odešel do sklepa pro vrták. Když stromek na chvíli osiřel, přišli ho okouknout Zdena s Milošem. Nevěřili mamince, když jim stromek popisovala. Teď nad ním stáli a nevěřícně zírali na tu hromádku neštěstí. Miloš zašeptal: "Exzitus," a udělal nad ním kříž, Zdenka se rozplakala. Když uslyšeli přicházejícího tatínka, vytratili se.
Co se dělo na chodbě, nevím. Ale když se tatínek vrátil k nám, vypadal spokojeně.
Pro vánoční pohodu udělal maximum.
Dolní větvičky navrtal nahoru. A protože jich bylo málo a ještě k tomu nekvalitní, přidal i dvě větvičky z třešně.
Vzhledem k tomu, že stromek při zkrášlování poztrácel velkou část jehličí, rozdílné naroubované větvičky už nikoho nijak neurážely.
Když maminka spatřila tu spoušť kolem skoro holého stromku, otočila se na podpatku, práskla za sebou dveřmi od kuchyně a zoufale zvolala: "Proč se snažím?! Proč místo gruntování nejdu raději do kina?!"
Jenže všechny těžkosti nebyly ještě u konce.