Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jedeme do Polska

    Zatím jsme musely lov na kočku a krtka odložit. Jarce se ještě nepodařilo přesvědčit svou maminku a moje maminka se rozhodla, že pojede do Polska za její sestrou Milkou. Tatínka a mě vzala s sebou. Zbytek rodiny musel zůstat doma. Miloš za trest a Zdeňka z povinnosti.

    Brzo zrána mě maminka vytáhla z postele a začala mě oblékat. Přestala jsem spát a začala se těšit. V Polsku jsem měla spoustu sestřenic, bratranců a kamarádů. Také jsem ocenila, že jsem tam měla velké pole působnosti, neboť teta nevlastnila plot ani jiné zábrany kolem domu. Celá vesnička byla složená jen z několika málo domků, převládaly tam spíše lesy, pole a zvířata. Co víc si může dítě přát!

    Maminka mě posadila za stůl a podala mi chleba s máslem a medem.  

 „Dej pozor a neulep se!“ napomenula mě dopředu. Její upozornění nepadlo zrovna na úrodnou půdu. Med zakroužil na mém chlebu a v slzách ho opouštěl. Snažila jsem se zabránit nadcházejícímu neštěstí jazykem. Bojovala jsem. Med vyhrával, už jsem ho měla v rukávu, taky trošičku kápnul na kalhoty a při olizování prstů mi slepil ofinu.

                chleba-a-med.png

                              V slzách ho opouštěl

 

   „Jako bych ti to neříkala!“ vykřikla maminka, když mě spatřila. Popadla mě za „křídlo“ a odtáhla do koupelny. Voda a mýdlo mě zbavily lepkavé pochoutky. Stopy medu zbyly už jen na rukávu a kalhotách. Přestože medová kaňka na nich byla malinká, maminka velice nadávala: „Tri minuty jsi byla čistá! Když to půjde dál tímto tempem, za chvíli nebude stačit oblečení! Copak nemůžeš aspoň jedenkrát vydržet čistá do večera?!“ pak si povzdychla: „Tady při tom fofru jeden nemá ani čas udělat se krásným!“

    Mrzelo mě, že se maminka hněvá, ale co jsem mohla dělat? Tatínek už byl také připraven na cestu, ale když ho maminka spatřila poslala ho převléci. Oblečená v kabátě na něj ze síně volala: „Přece si nemůžeš obléct kalhoty s proužkem a kostkovanou košili!“, a nahlas si povzdechla: „Co vy tu budete dělat až tu nebudu?!“    

   „O to se už, puso, nestarej,“ uklidňoval ji tatínek. „hlavně, ať chytíme spoj.“

Maminka si rentgenovým zrakem změřila tatínka, pak všechny ostatní.

  „Však ještě budete hrabat prstíčkama.“ slíbila nám, pak rázně dodala: „Můžeme vyrazit? Máme všechno? Nic jsme nezapomněli? Taťko, nezapomeň „pinkel“"(pro nezasvěceného „pinkel“ znamenal; tašku, krabici, prostě cokoli co se neslo, přenášelo a často i ztrácelo) 

   Maminka si ještě jednou zběžně prohlédla tatínka a mě. Potom svou pozornost zaměřila na opouštějící a natěšené potomky.

    „Miloši, Zdeno, ne abyste podpálili dům! A nezapomeňte nakrmit dravou zvěř! Hlavně slepice! Jinak se nám pomstí a přestanou snášet! Na papíře v kuchyni jsem vám napsala instrukce. Budete se jimi řídit! Nic tu nevymamlaste! Je vám to jasné!?“

Miloš i Zdena horlivě přikyvovali.

  „Neboj mami, já to mám všechno pod palcem,“ sliboval Miloš.                    

   „Toho se právě obávám! Hlavním velením jsem pověřila Zdenu. Ne proto, že by byla rozumná, ale je nejstarší. Sousedka vás sem tam přijde zkontrolovat. Tak zatím pa, pa. A jak jsem říkala, nic nevyveďte!“

    Konečně jsme vyšli z domu. Zdena a Miloš u zahradních vrátek za námi mávali, aby měli jistotu, že opravdu odjíždíme.

    „Dej mi ruku, ať sebou zase někde neřízneš," řekla maminka a uchopila mě. Chci, abys aspoň k hranicím došla v pořádku. Pak už je to jedno. Teta by tě čistou stejně nepoznala,“  

Tatínek hned od domu nasadil svoje tempo a rychle se nám i s taškou vzdaloval. Byl zvyklý nezpomalit a zastavit až v cíli.

  „Kam tak žene!? Letí jako by tu tašku ukradl! Copak aspoň jednou nemůžeme jít jako rodina? Zase budou drby, že jsme se pohádali." naštvaně pravila maminka

   Přidaly jsme do kroku. Rychlá chůze mi nevyhovovala. Nožičky mi nejistě kmitaly po nerovném chodníku a bylo opravdu dobře, že mě maminka držela. Došly jsme na tramvajovou zastávku. Tatínek tam na nás čekal a dokuřoval skoro už nepatrný oharek z cigarety.

   „Proč vždycky tak letíš! Měj trochu ohled! Kolem už jsou drby, že jsme rozvrácená rodina. Já nemůžu tak letět jako ty!“ hubovala maminka.

   „Měli jsme vyjít dřív, já to říkal! S takovou jsme to nemohli stihnout, tramvaj právě odjela,“ informoval nás zamračený tatínek.

   „Neber to tak tragicky. Však něco přijede. Přece nás tu nenechají,“ bezstarostně odvětila maminka.

    „Já vím, že něco přijede! Ale nestihneme spoj!“

   „Nestihneme ten, stihneme jiný. Nevím proč se rozčiluješ? Do práce se jde až v pondělí. Máme ještě fůru času!“

Tatínek se zhluboka nadechl, vylovil z kapsy krabičku cigaret a začal v ní šmátrat.

    „Už si ani nezapaluj, v dálce vidím světýlko,“ oznámila maminka vesele.

    Byla to pravda. Tramvaj se k nám pomalu blížila. Tatínek otráveně vrátil cigaretu do krabičky. Poloprázdná tramvaj dorazila k nám a my nastoupili. Tatínek si v tramvajích nerad sedal. Neměl rád studená sedadla a také si nechtěl pokrčit kabát. Maminka to sice věděla, ale nic na to nedbala. 

    „Sedni si. Nemusíš stát,“ vybídla ho.

    „To nestojí za řeč. Za chvíli vystupuji.“

   „Nevím jak ty, ale já jedu až na nádraží. Sedni si, nebo tě budou bolet nohy! Proč si nesedneš, když můžeš, možnost stát budeš mít ve vlaku. Jistě bude plný k prasknutí.“

Tatínka tím nepřesvědčila.

   „Jak chceš. Já tě varovala. Však ty si vzpomeneš až ti nohy vlezou do dupky,“ konstatovala maminka a nechala ho být.

   Maminka měla pravdu tak napůl, vlak byl opravdu plný k prasknutí a všichni jsme měli možnost stát. Přesto, že jsme stali dlouho, tatínkové nohy se nezkrátily. Cesta v přeplněném vagóně se mi nelíbila, ať jsem si stoupla kamkoliv, všude jsem zavázela lidem i taškám. Tatínek vsunul naši tašku do zavazadlového prostoru a rozepnul si kabát.

 „Taťko, moc se nezabydluj, za chvíli vystupujeme,“ upozornila ho maminka. Tahle informace byla pro mě útěcha. Stát vmáčknutá v koutě a nevidět nic, jen cizí kabáty bylo pro mě značně nudné.

 kabaty.png              

 

Konečně jsme z vlaku vystoupili a šli k hranici. Hranice se mi líbila, hlavně její řeka. Nechápala jsem, jak je možné přejít most a být najednou v jiné zemi. I tamní lidé se lišili. Mluvili jinou řeči a chovali se taky jinak. Všimla jsem si, že jen co jsme vešli do obchodu, prodavač nahodil úsměv a hned se zajímal co si přejeme. Maminka chtěla půl kila bonbónu. Prodavač je zvážil, zabalil a úsměv ho neopouštěl. Pak se naklonil ke mně a podal mi pěkně zabalený bonbón. Byla jsem zmatená jak bonbónem, tak jeho úsměvem. Prostě jiná země, jiné zvyky.

    Pomalu jsme kráčeli městem na autobusové nádraží. Tatínek spokojeně pokuřoval, maminka nahlížela do výkladních skříní a plánovala nanečisto co by si koupila. Oba byli spokojení, jen já ne. Chtělo se mi čůrat. 

  „Běž tam za ten smrček,“ radila mi maminka a ukazovala směrem k nějaké podivně roztřepené větvi.

  „Jsi malá a nenápadná. Drěpni si tam pěkně do trávy na bobek a ulev si. Hlavně dej pozor, ať si nenačůráš do kalhot!“

  Zaváhala jsem. Pravda, občas jsem čůrala venku, ale pod smrčkem nikdy. Šla jsem směrem, který mi maminka doporučila. Spustila jsem si kalhoty, dřepla si a ztratila rovnováhu. Skulila jsem se pod smrček. Nožky se mi zasukovaly do kalhot a bránily mi vstát. Kam smrček dosáhl svými větvemi, tam mě píchnul.

curani.png

 

Maminka mi přispěchala na pomoc.  

    „Co to zase vyvádíš!“ hubovala, „Řekla jsem dřepni a ne lehni!“

   Byla jsem ráda, že jsem byla zpátky na nohou. Čůrat se mi už nechtělo. Rozhodla jsem se, že to vydržím. Maminka mé rozhodnuti schválila. Došli jsme na autobusovou zastávku. Udivilo mě, kolik lidí chce jet stejným směrem jako my.

Autobus přistavil k refýži, ještě neotevřel dveře a lidi se začali tlačit. Po otevření dveří se situace ještě zhoršila. Nával vládnul a já mu nestačila vzdorovat. Mé předsevzetí, že se neztratím, se rozplynulo jako dým. Řidič autobusu na všechny neúnavně polsky křičel : „Všichni dozadu! Všichni dozadu! Postupujte dozadu!…“

Byla jsem vzadu a nejen já. Tlak sílil ze všech stran. Kolem mě bylo všechno cizí a rodiče nikde. Zděsila jsem se a začala zoufale křičet: „Mamííí, mamííí…“

Někdo mě uchopil, zvednul nad hlavu a zvolal: „Čí je to?“

    Maminka poznala, že jí scházím a začala se ke mně hlásit. Nad hlavami lidí jsem doputovala až k ní. Byla jsem ráda, že jsme opět spolu.

    Přeplněný autobus konečně dodrkotal k nějaké vesnici. Vystoupily jsme. Byla jsem šťastná, že jsem s rodiči a celá. Teď nás ještě čekalo několik kilometrů do kopců. To jsme zvládli hravě díky strýci, který nám přijel naproti s koňským povozem.