Když dospělí neslyší

    Ráno, ještě než jsem pořádně otevřela oči, dolehly ke mně hlasy z chodby. Rychle jsem se oblékla a utíkala dolů. Kromě tatínka, který odešel hned za svítání na hřiby, byli přítomni všichni. Maminka rozdělovala práci. V ruce držela dvě bandasky a podávala je Milošovi a Zdeně.

  „Donesete maliny, ne žádné hobliny. To už tady bylo! Jinak chraň vás ruka Páně!“ radila jim.

   „Neber slovo Boží nadarmo, Anči!“ vykřikla polekaně babička.

   „Nic neříkám nadarmo, babičko,“ naštvaně odvětila maminka.

  Chtěla jsem jít také na maliny a slibovala jsem, že dám na Miloše a obzvlášť na Zdenu bedlivý pozor.

  „No, to by byl ten pravý,“ nedala se přemluvit maminka a začala se připravovat do obchodu. Bylo mi líto, že nemohu taky do lesa. Hlavně jsem se bála, že budu muset být s babičkou, která se na hlídání viditelně těšila. Usilovně jsem přemlouvala maminku, aby mě vzala sebou. To se jí moc nechtělo. Místní obchod byl vzdálen asi kilometr a mamince vadilo, že mám krátké nohy a chodím pomalu. Nakonec ji přece jen moje nešťastné oči přemluvily. Vytáhla z komory starý proutěný kočár. Posadila mě do něj, zaházela taškami a zamířila k obchodu. Cesta k němu byla celá z kopce proto jsme tam byly coby dup. Obchod byl viditelný už z dálky, hlavně fronta před ním. Když jsme k ní dorazily na doslech, místní ženy umlkly. Maminka zaparkovala, pak uchopila tašky a vydala se na konec řady. Značně se vymykala ze zde zaběhnutému normálu. Byla čistá, voňavá a v květovaných šatech evidentně nezapadala do scenérie čekajících ženských před obchodem a ony to věděly. Naštvaným okem po mamince pokukovaly a pomrkávaly navzájem po sobě. Jejich pohled jasně říkal: „No, vidíte ji? Městská slečinka.“

   Ano. Maminka byla jiná. Byla elegantní a půvabná. Místní domorodky byly oblečeny tak jak byly zvyklé, podomácku. Každá jasně dávala najevo od které práce se zrovna odtrhla. Maminka si jich vůbec nevšímala a tvářila se nezaujatě. Ticho netrvalo dlouho. Obchod se otevřel a fronta začala velice pozvolná postupovat k pultu. Tyto ženy, navyklé na tvrdou práci nesnášely zbytečné prostoje. Jelikož právě teď nemohly vařit, prát, žehlit, sadit, okopávat, zalévat, krmit…a podobně, pracovaly alespoň duševně, aby zamezily zbytečným prostojům. Pilně se snažily nasbírat a zároveň vypustit co možná nejvíce informací.

 „Viděla jsem Váňovou. Vystupovala v Albrechticích a nesla novou plynovou bombu,“ začala jedna z čekajících konverzaci.

 „Proč by ji nosila do Albrechtic?“ divila se žena v ušmudlaných a polátaných teplácích s vypoulenými koleny.

   „No, tam to už delší čas neklape. Myslím, že si našla jiného,“ mínila žena v kostkované zástěře a natáčkách.

   „To bylo jasné hned od začátku, že je to fuchtle. Jen co se nastěhovala, začalo hotové peklo. Mařka a já jsme jim dávaly rok,“ tvrdilo něco co bylo neurčitého pohlaví. Mělo to na sobě modré tepláky, flanelovou košili a černé pantofle. Hrubý hlas, krátký vlas a řídký knír pod nosem a chlupy pod bradou mi znesnadňovaly identifikaci. Instinktivně jsem se přimkla k mamince.

  „Kdyby on byl pořádný chlap, tak by ho neopustila. Měl jí dát pár pořádných facek hned z kraje a seděla by doma!“ prozradila všem své mínění žena a podivné zaschlé fleky různých barev a velikostí na její zástěře prozrazovaly, že buď odešla od plotny nebo od velice malého dítěte.

    „Pár facek je málo!“ řeklo baba–chlap.

   Maminka svým hlubokým povzdechem přerušila jejich velice zajímavou konverzaci. Ženy ztichly, čekaly, že se snad maminka také zapojí do debaty, ale maminka nic, jen stála a voněla. Přece jen jedna z místních s kolíčky připnutými na zástěře neodolala a otočila se k mamince s otázkou.

   „Vy jste Liberdová, že? Byly ty kvasnice dobré?“

Maminka nevěděla, ale tušila, že buď už konflikt byl nebo bude.

  „Nevím, babička nic o kvasnicích neříkala,“ odpověděla maminka s jistotou. 

   „Vaše babička tvrdila, že ty kvasnice byly staré,“ přidala se do debaty jakási žena daleko vpředu před maminkou a ostatní ženy s ní souhlasily. Jen baba–chlap bylo jako své pohlaví, naprosto neutrální.

   „Nevím, babička se mi nesvěřuje,“ takticky se snažila maminka zahrát smeč do autu.

    „Mě se koláče povedly,“ řekla žena skoro už u pultu.

    „Něco bylo v nepořádku?“ projevila zájem o diskusi prodavačka.

   „Paní Liberdová nebyla spokojená s kvasnicemi. Tvrdila, že byly staré,“ promluvilo baba–chlap. Oči všech se zaměřily na maminku. Ta naprosto klidným a nevzrušeným hlasem pronesla: „Já nic o kvasnicích nevím. Já zde moc často nepeču.“

   Fronta umlkla, ženy rády uvěřily, že maminka nepeče a také respekt z babičky je donutil změnit téma hovoru. Teď přišlo na přetřes počasí a seno, sklizeň a zavařování a nová garáž nějakého Kopečka.

 Trvalo dlouho než se maminka konečně dostala na řadu. Vše zpomalovalo i to, že prodavačka mnohdy zapomněla, že je prodavačkou a často se stávala přímým účastníkem rozhovoru a dokonce obratně měnila témata nakupujících.

   Konečně jsme se dostaly na řadu i my. Maminka nakoupila a plné tři tašky naskládala do kočáru. Postěžovala si mi: „Mají řeči jako holič v sobotu.“

   Cestou zpátky na chalupu jsem pomáhala tlačit kočár na plný výkon. Chtěla jsem mamince dokázat, že jsem užitečná. Na chalupu jsme dorazily akorát když babička právě zpovídala sousedku, zda nás neviděla v obchodě a kteří jsme ve frontě.

    „Už je tu máte,“ ukazovala na nás sousedka rukou.

    „No načase, už jsem se o vás strachovala,“ spustila na nás babička.

   „Babi, víte kolik bylo v obchodě lidí?“ snažila se maminka vysvětlit své zdržení.

  „To víš, dnes je to tu sám lufťák,“ souhlasila vynímečně babička s maminkou. Maminka dál už nediskutovala a dala se do vybalování a do vaření. S písničkou na rtech čistila zeleninu a já ji dávala do hrnce. Příjemná pohoda vládla do chvíle než se vlády zmocnila babička.

   „A je veta po klidu, hlavní komandér je tu,“ tichounce zašeptala maminka, když ji spatřila vcházet. Babička opravdu nemeškala a začala okamžitě dohlížet. Ne vše bylo podle jejího gusta.

    „Tu vařechu neber, tu mám na zásmažku! Ten hrnec mám na rýži. Tento hrnec je na brambory! Na tom prkýnku nekrájej! Na něm jen chladím hrnce,“ diktovala babička a dirigovala chod kuchyně.

Potom se babička úplně vyděsila „Anči, na co jsi koupila tolik mléka, co s ním budeme dělat?“

    „Nic, ještě ho bude málo, Miloš vypije litr mléka jen na svačinu.“

    „To není možné,“ nevěřícně kroutila babička hlavou.

   Maminka jen pokrčila rameny a snažila se babičku nenápadně vystrnadit z kuchyně.

   „Běžte si, babičko, odpočinout, už toho máte za den dost, jistě vás bolí nohy.“

    Marně. Babička se nechtěla vzdát svého velení. Bylo mi líto maminky a tak jsem se obětovala. Odešla jsem z kuchyně a hopskala jsem k potoku. Babička měla skvělý postřeh a okamžitě utíkala za mnou.

   „Nechoď k potoku…je tam vodááá…utopíš se…!“ halekala a hnala se za mnou. Ale já nedbala. Hned za stodolou jsem změnila směr a vydala se přes díru v plotě k mostu. Babička se však dírou protáhnout nemohla, avšak nelenila a oběhla plot. Bezstarostně jsem pohopskávala dědinou s babičkou za patami. Všichni, nejen kolemjdoucí, mohli slyšet.

    „Nikam nechoď…ztratíš se…bude oběěěěd…!“

    Nevšímala jsem si volání, ani se neotáčela. Oběhla jsem most a vracela se k chalupě s babičkou na dostřel. Na lavičce před domem seděla maminka s dědečkem a povídali si. Když mě maminka spatřila zeptala se mě:

    „Neviděla jsi Zdenu a Miloše? Těsto mi už vykynulo. Říkala jsem jim, aby mi přinesli maliny a pak šli třeba do háje!“

    „Nikoho jsem neviděla,“ pravila jsem.

Vtom už dosupěla babička: „Copak neslyšíš, jak na tebe křičím!?“

    „Ne,“ zalhala jsem.

  „Co lžeš, slyšeli to všichni!!“ hněvala se babička. „Kdo lže, přijde do pekla!“

    „Nestrašte ji, babi, vždyť se nic nestalo,“ konejšila maminka babičku.

   „No, protentokrát se nic nestalo, ale příště se něco může stát! Šla k potoku! Mohla tam spadnout! A potom šla přes most! V mostě je díra!“ vzrušeně vykřikovala babička.

    „Je, ale malá,“ bránila jsem se.

    „No právě, je malá, přehlídneš ji, strčíš do ní nohu a zlomíš si ji!“ strašila mě neúspěšně babička.

   Maminka raději odcházela do kuchyně, neměla zájem se zapojovat do sporu. Teď jí dělalo problém utíkající těsto. Konečně se objevil Miloš i Zdena. Už z dálky vypadali nejistě. Maminka je zahlídla a zavolala na ně: „Pomaleji jít neumíte?“

Zdena a Miloš mírně přidali do kroku.

   „Trochu víc života do toho umírání!“ povzbuzovala je maminka.

  „Tak, co máte?“ zvědavě nahlížela maminka do jejich bandasek. Malin tam bylo poskrovnu.

   „To je málo! To je s bídou pro jednu hubu do jednoho zubu!“ rozčílila se.

    „Ty bandasky byly plné,“ bránil se Miloš. „Byl tam býk!“

  „Neříkej, že býk vám sežral maliny, blbější výmluvu jste si už vymyslet nemohli?!“ ohradila se maminka.

    „Mami, nechej si to v klidu vysvětlit,“ naléhal Miloš.

   „Jsem klidná! Ale dlouho nebudu, tak si pospěš!“ 

   „Měli jsme nasbírané maliny a šli jsme z lesa. U Hájenky se pásly krávy.“

   „To krávy dělaj, že se pasou!“ skočila netrpělivě maminka Milošovi do řeči.

    „To není celé, klidně si jdeme a v tom se za námi žene býk. V běhu jsme bandasky upustili a vylezli na strom. Ten chlap sice volal, že býk běží za kravami ať neutíkáme. Ale věř býkovi, když ti funí za patami. Když jsme se k bandaskám vrátili, byly maliny vysypané a úplně pošlapané.“

Maminka spráskla ruce.

  „Tak kvůli jednoho vola se nenajíme! Vás dva tak poslat pro smrt. Co dám do buchty!“ přemýšlela nahlas maminka.

   „Hlavně, že se vám nic nestalo. Tam za plotem jsou lesní jahody,“ radila babička.

Maminka zakroutila hlavou. „Jsou jen dvě, nás je sedm. Nevyšlo by to, ani kdybych je rozpůlila.“

 „Dobrá hospodyně pro pírko i přes plot skočí,“ poučovala spořivá babička.

   „Raději pírko za plotem, než v prdeli třísky,“ sdělila svůj názor maminka a zamířila do komory. Babička čile běžela za ní. Maminka začala prohlížet zásoby zavařenin z minulých zim. Babička zneklidněla. Nesouhlasila s maminčiným postupem.

 „No, má se to zkazit?“ otázala se sama sebe maminka a zkoumala nejstarší zavařeninu.

   „Není to škoda?“ odporovala babička.

   „Škoda je, když dobrý člověk umře,“ řekla maminka a nelítostně otevřela sklenici a čichla k ní.

  „Celou ji nesníme! Určitě se zkazí!“ rozčílila se babička, která neměla daleko k infarktu.

   „Nezkazí. Teď už ne! Přišla jsem včas,“ s klidem odpověděla maminka a vítězně nesla zavařeninu k těstu. Byla opět spokojená. Maminčin oběd byl dobrý a všem chutnalo. Jen Zdena se v jídle tradičně šťourala.

Maminka ji chvíli s nevolí pozorovala, dlouho to nevydržela a rozčílila se: „Nefifrej a jez! Musíš to házat do sebe jak do pecka! Podívej se na Miloše! I talíř vylízal! To jen ty se rýpeš v jídle, jak v hnoji! Za trest umyješ nádobí! Já odcházím do svých nevytopených komnat.“

Maminka si vzala knihu a odcházela.

   „Anči, a co Alfons?“ starala se babička.

   „Zatím tu není, až tu bude, vezme si jídlo sám. Není malý.“

   „Ale on ještě nedošel!“

   „Vím babičko. Postřehla jsem, že nejsme kompletní.“

  „Ty jsi tak klidná, až ti závidím. Copak nemáš strach, že se mu něco stalo?“ ustrašeně povídá babička.

   „Co máte na mysli?“

    „Třeba se mu udělalo v lese špatně,“ snažila se uhodnout babička.

   „Babi, je mu tak dobře, že ani nepospíchá domů,“ stále klidným hlasem odpovídala maminka.

  „No, ale kdo naštipe dříví, když tu Alfons není,“ začala se babička zase strachovat.

   „Miloš a Zdena. Budou se střídat,“ pohotově našla řešení maminka.

   „Co když si něco udělají?“ strachovala se babička dopředu.

  „Nebojte se, nic si neudělají! Je to jistější, než kdyby to dělal Alfons. A zítra je taky den,“ řekla maminka a snažila se odejít.

Zrovna šel kolem nějaký houbař a měl plný košík krásných hub. Babička ho spatřila a vyběhla před dům.

   „Neviděl jste v lese našeho Alfonse?“ ptala se ho.

   „Nikoho jsem neviděl,“ odpověděl ochotně houbař.

   „A neslyšel jste nikoho volat o pomoc?“ zpovídala houbaře dál.

   „Nic jsem neslyšel a nikoho nepotkal,“ kroutil udiveně hlavou houbař.

Maminka už byla před domem také.

  „A neprodal byste nám aspoň jeden hříbek do polívky?“ ptala se ho. Houbař se podíval překvapeně, potom podal mamince pěkný, velký, baculatý hříbek a spěšně odcházel; peníze nevzal.

Za chvíli šel tudy zase jiný houbař. První u něho byla babička s otázkou.

   „Neviděl jste v lese našeho Alfonse?“

A na to hned maminka: „Neprodal byste nám jeden hříbek do polívky?“

V kuchyni si maminka nad hříbky libovala: „Líná huba, hotové neštěstí. Sice jsem nic nepřečetla, ale zato bude dobrá omáčka.“

                             Lína huba hotové neštěstí

Ve čtyři odpoledne znervózněla i maminka. Tatínek se z lesa stále nevracel.

   „Kde může být! Všichni houbaři už jsou doma. Hřiby mají nasušené a náš taťka stále nikde. Přece ho nepůjdu hledat? Příště ho zas někde pustím,“ hubovala maminka na prázdno.

Babička si libovala:„Já ti to říkala, Anči! Musíš na policii.“

Tatínek se objevil v pět. Promočen, utahán a bez hřibů.

   „Kde jsi byl tak dlouho?!“ ptala se ho maminka zoufale. „Už mám z babky nervy nadranc.“

  „Zabloudil jsem. Vydal jsem se k vesnici. Myslel jsem, že jsou to Petrovice a to byl Janov. Tak jsem si nadešel dvacet kilometrů. A bylo to úplně zbytečný, hřiby nejsou. Neviděl jsem ani suchohřib. V lese je příliš sucho a zima.“

Maminka soustrastně pokývala hlavou: „V prvé řadě se běž převléct do sucha. A pak si pořádně umyj ruce,“ a tiše pro sebe si zašeptala: „Když jsi našel hovno,“

   Miloš se Zdenou štípali a řezali dříví a já pomáhala. Sbírala jsem polínka a dávala je do koše. Ale když mi druhé polínko zahvízdalo kolem ucha, Miloš usoudil, že tato práce pro mě není vhodná. Prý mám příliš nízko hlavu. Dal mi jinou práci: starat se o občerstvení. Často mě vyslal coby rychlého posla k mamince se vzkazem, že dělníci jsou žízniví a umírají hlady. Práce postupovaly hladce, ale ne na dlouho. Objevila se babička.

  „Zdeno, ty sekáš!“ zvolala babička vyděšeně. „Zvrtneš si zápěstí! Podívej se na moje. Budeš mít zrovna takové vykloubené kosti jako já,“ a ukazovala jí své ruce pokroucené revmatizmem.

Miloš začal Zdenu popohánět: „Nečum a rob! Nemám čas, jdu na táborák…“

    „Kam jdeš?“ zaujala babičku poslední věta.

   „Jdu na táborák, jsem pozvaný,“ opakoval Miloš a pustil se s chutí do štípaní.

    „Mamka už to ví?!“ zajímalo babičku.

    „Ještě ne, nebyl čas jí to říct,“ prohodil pracující Miloš.

Babička nemeškala a běžela za mamkou. Už ve dveřích volala: „Anči, víš, že Miloše pozvali na táborák?“

  „Jo? Fajn, je pozvaný, jistě Milošovi dají najíst. Už jsem se starala, protože nám rapidně ubývá chleba,“ libovala si maminka.

    „Anči, přece ho nepustíš?!“ vyděsila se babička.

   „Proč? Nasbíral maliny, vysypal maliny, proběhnul se s býkem a nasekal dříví. Proč by nešel na táborák, navíc když je pozván,“ nechápala maminka.

    „Ty nevíš, že se táborák protáhne i do noci!?“

   „No když to není do rána,“ klidně odrážela maminka babiččiny útoky. Babička byla zase neklidná. Pochopila, že maminku nezviklá a tak šla viklat spícím tatínkem. Tento rozhovor se konal za zavřenými dveřmi. Když se babička znovu objevila v kuchyni, dalo se z její tváře vyčíst, že nepochodila. Probuzený tatínek vstal a šel si uvařit kávu. Zdál se být značně unaven. Nedobrovolné pochodové cvičení ho vyčerpalo. Když však spatřil sušící se hříbky, ožil.

    „Odkud jsou?“ zajímal se.

  „To víš, já ti to řeknu a ty tam budeš chodit také.“ s tajemným úsměvem sdělovala maminka. Tatínek nevěřícně kroutil hlavou, ale už se na nic neptal.

   Miloš zahlásil, že poštípal vše, co viděl a že jde na táborák. Maminka podala Milošovi kus točeného salámu. „Chleba ti nedám, na ten se těžko robí. A chovej se slušně, víš, že se vše dozvím, … hned po babičce!“

   „Ty už jdeš?“ divila se babička. „A v tomhle? Vem si něco teplejšího, a ne abys seděl na trávě nebo na kameni, k večeru je zima a nachladil by sis ledviny! Máš teplé ponožky? Neber si silonovou bundu, ať neuhoříš!“

    „Tak, vyslechnul sis přednášku o civilní obraně. Jsi řádně proškolen, tak můžeš jít,“ zakončila maminka.

   Miloš se kvapně vzdaloval, babička za ním ještě volala: „Přijď brzo, ať můžu jít brzo spát…!“

  Také Zdenka odběhla za svými vrstevníky. Jen můj program zůstal nezáživný a nezměněn: procházka, večeře, vyčůrat a spát!