Jdi na obsah Jdi na menu
 


Doma

   Domu jsem přišla včas. Maminka mě už vyhlížela. Před vrátky jsem se rozloučila s truchlící Jarkou a šla domů. Maminka se zbytečně se mnou moc nevítala a zahnala mě do koupelny. Při koupání postupně objevovala mé defekty. První ji upoutal červený klikatý  lem vyrytý kolem mého nosu a pusy. Pochopitelně ji zajímalo, kde a jak jsem k němu přišla. Nevěděla jsem. 

ve-vane.png

   „Jak to, že nevíš? Nos máš přece mezi očima,“ divila se.

Také má kolena nešla mamince umýt. Maminka si povzdechla: „Nevím, kde končí špína a začíná modřina. Co jsi kde vyváděla? A co ta boule?“ žasla maminka po jejím objevení.

  „To mám z umývadla,“ lhala jsem. Musela jsem lhát, nedokázala jsem mamince popsat, co vše se událo a jak jsem k bouli a k ostatním šrámům přišla. Bála jsem se, že si to maminka nějak špatně vyloží a zakáže mi chodit k Jarce. Ta nakonec za mou bouli nemohla, bouchla jsem se přeci sama. Tajně jsem doufala, že můj nos lež pochopí a nezkřiví se.

   Maminka mi bouli uvěřila. Praštit se do našeho umývadla v kuchyni bylo něco naprosto běžného. Náš dům nebyl jenom strašidelný, ale i hloupý. Nechápala jsem, proč je naše umyvadlo umístěno skoro ve dveřích, kterými se vchází.

  hloupy-dum.png

Kdokoliv k nám přišel, vrazil do něj. Běžně se stávalo, že trošku silnější člověk měl jednu nohu v síni, druhou v kuchyni a břicho měl vmáčknuté v umývadle. A kdo chtěl k nám, musel přes umývadlo.

                     umyvadlo.png                                               

  Také já měla s umývadlem  špatné zkušenosti. Byla jsem totiž v nevýhodě kvůli zornému poli. Celá jsem byla nějak moc nízko a oči ho nezachytily. Z tohoto důvodu jsem o něj často brzdila hlavou.

Zajímalo mě, proč umývadlo musí stát v cestě. Zeptala jsem se na to  maminky.

 „Protože zrovna tudy vede trubka s vodou,“ zněla jasná a logická odpověď.

 „Ten kdo dům projektoval neuměl počítat, neuměl kreslit a byl debil.“ sdělila nahlas svůj názor Zdenka.                                    

 „Proto chci, abyste se učili! Tady názorně vidíte, jak to dopadne, když blbec pracuje,“ poučila nás maminka.

  Myslím, že tajně doufala, že někdo z našich hostů umývadlo shodí a bude muset koupit nové a při této příležitosti ho i přestěhuje. Zatím se tak nestalo. Umývadlo naschvál ne a ne spadnout. 

 

  Konečně přišel domů Miloš maskovaný tmou a odvedl pozornost od mých šrámů. Věděl, že je špinavý až hanba, proto z taktických důvodů čekal do setmění. Své první kroky tichounce směřoval do koupelny. Když se ukázal v kuchyni, vzbudil naši pozornost. Nevypadal dobře. Měl sice umytou tvář, ale její okraj kolem čela, uší a krku jasně ukazovaly stopy prožitého dne bohatého na zážitky. Špinavé mapy kolem obličeje, za ušima bahno, krk jako botu, z košile jen přední díl, to vše a i jiné vyprávělo o prožitých dobrodružstvích.

                               milos-po-setmeni.png                                

   Přestože se maminka domáhala vysvětlení, Milošova ústa zůstala němá.

  „To nemůžeš přijít domů aspoň jednou jako člověk?! Snad si nemyslíš, že jsem jen na to, abych látala a prala tvoje věci! Mám svých starostí až nad hlavu. A ty mi ještě přiděláváš další práci. Kde jsi co dělal?! S tím Konvičným se nebudeš kamarádit! To bylo naposled, co jsem tě s ním viděla! Přetrhnu vás oba!“ 

   Do rozepře se zapojil tatínek. Nemluvil, vzal výchovný prostředek do ruky a objasnil  Milošovi celou záležitost.

 „Žákovskou, ukaž mi žákovskou!“ nařizovala maminka potrestanému Milošovi. „Taťko, neschovávej ještě řemen, určitě se bude hodit!“

  Miloš dlouho hledal žákovskou v aktovce. Na  neklidnou maminku to trvalo příliš dlouho. Vytrhla mu aktovku z ruky a celou ji vysypala na gauč. Poklady školní brašny se rozkutálely a odhalily nevšední osobnost Miloše.

  Byla tu hašlerka přilepená na sešitě, tužky polámané a volně se pohybující mimo pouzdro. V pouzdře se pak nacházela pouze pokreslená a okousaná guma a také zlámané ořezávátko na tužky. Složka na sešity byla roztržena ve dví, tudíž nepoužitelná. Všude byly zmuchlané sešity zároveň s knihami, mezi nimi Milošovy papuče a tatínkův služební revolver.

To byla síla, která porazila i samotného tatínka.

   „Jak to, že jsi ho vzal do školy!?“ vykřikl vylekaně tatínek a čelo mu pokryl studený pot.

   „Kluci ho chtěli vidět…“ hájil se bezelstně Miloš.

   „Kdo ti dovolil brát moje věci?!“ křičel tatínek přiškrceným hlasem.

   „Viď, že nebyl nabitý, taťko?!“ zablekotala ohromeně maminka.

   Tatínek prohlédl zbraň a hlasem jak ze záhrobí řekl: „Byl, maminko! Miloš si ho sám nabil!“ pak zdrceně klesl na židli.

   „Žádné zbraně doma nechci! Okamžitě půjdeš a zbraň odevzdáš, než se začneme likvidovat!“ zvolala maminka. Zoufale se podívala na obsah vysypané tašky, chytla se za srdce a pronesla k Milošovi: „Kdybych vysypala odpadkový koš, tak je to úplně to samé! Vůbec bych se nedivila, kdyby ti z aktovky vypadla chcíplá myš. Ale pistol! Schovej si věci zpátky, dnes už nemám na nic sílu. Žákovskou mi ukážeš zítra!“

   Miloš natlačil vše do aktovky. Byl spokojený, pistoli ve škole už ukázal a žákovskou ukázat nemusel.