Pouštění draka
Nastal podzim. Čím dál víc foukal studený vítr. Zdenka šílela. Každý den tropila kravál a nechtěla do školy. Vadily jí punčocháče. Tvrdila, že jí na nohou dělají faldy. Miloš s ní souhlasil: "A ty se divíš? Nesváděj to na punčocháče, když máš nohy jako čáp! Nemáš žádné stehno, žádné lýtko, jen koleno,"
Zdenčiny nohy
I já jsem podzim nenáviděla. Musel jsem totiž nosit nejhnusnější čepku na světě. Pokaždé, když mi ji maminka nasazovala, ofinu mi zastrčila pod ni a pevně uvázala pod krkem. Navzdory tomu byla čepka značně neposedná - buď mě škrtila, anebo klouzala na stranu, a co bylo nejhorší, nepřetržitě kousala.
Také zimní kabát jsem nenáviděla. Byl velký a kapsy měl nízko. Bylo pro mě obtížné do nich dosáhnout. Čím víc jsem se nakláněla, abych z nich vytáhla kapesník, tím víc mi kapsy utíkaly směrem dolů. Někdy se mi je podařilo dohonit až u kolen. A pokud jsem je tam nezachytila a hledala je ještě níž, přišlápla jsem si přední díl kabátu.
Maminka těmto pádům nerozuměla. Zvedla mě, postavila, oprášila a utřela mi sopel, který se mým pádem prodloužil. Potom následovala přednáška o nešikovnosti. Snažila jsem jí vysvětlit, že kabát je těžký a že nedosáhnu do jeho kapes.
"Kabát nosila Zdenka i Miloš, nikdo si nestěžoval," řekla rezolutně maminka.
"Jenže Zdenka ho dostala nový a Milošovi to bylo fuk, stejně rychle rostl a nestačil se v něm zabydlet," argumentovala jsem.
Maminka se snažila debatu ukončit: "Nemůžu ti koupit nový, protože jsi chudé dítě chudých rodičů,"
"Kdyby aspoň neměl takovou posrankovitou barvu. Je hnusný!" naříkala jsem.
"Aspoň ti ho nikdo neukradne," řekla klidně maminka.
"A čepka mě kouše!" stěžovala jsem si
"Tak ji kousni taky! A budete vyrovnané," poradila mi.
Byla jsem ráda, když jsme došly do školky a já mohla sundat kabát i čepku, po které mě vždy strašně svěděla hlava. Záviděla jsem Evě. Ta prožívala podzim úplně jinak. Přišla do šatny ve slušivém zeleném kabátku a na hlavě měla šátek uvázaný dozadu. Také botičky měla pěkné, neokopané jako já.
Podzim nakazil i učitelky. Rozhodly, že společnými silami postavíme draka. Děti se nadšeně pustily do práce. Kdo chtěl, mohl tvořit mašle nebo malovat. Chvíli jsem se snažila o mašli, ale moje výtvory nebyly zrovna ideální. Vzala jsem tedy štětec a namalovala drakovi pihy.
Pihatá Eva se chtěla hned prát. Ani jsem jí nestačila říct, že to jsou Jakubovy pihy. Naštěstí se ostatním pihy líbily a já mohla být na své dílo náležitě hrdá. Jarka a všechny děti se těšily, jak draka vypustí do oblak. Jediná já se netěšila. Do hnusného kabátu se mi nechtělo. Hrozila jsem se, že mě v čepce a kabátě uvidí Jakub. Pak by se do mě nikdy nezamiloval. Zatím mě v ještě neviděl vystrojenou do nepohody.
Ten pro mě nešťastný den nadešel. Děti nadšením povykovaly, já zvadla. Šla jsem si pro kabát jako pro výprask. Čepku jsem vůbec nechtěla, strčila jsem ji do kouta za skříň. Učitelky na nás dohlížely, kontrolovaly, jestli jsme dobře oblečené, zavazovaly dětem čepky a boty, podle toho, co kdo nezvládal. Snažila jsem se proklouznout. Přestože jsem byla drobná, nepodařilo se mi to.
Učitelka mě zastavila: "Kde máš čepici? Bez čepice nemůžeš, venku fouká ledový vítr,"
"Já nevím,"
Ale to už Eva začala ječet: "Čí je to čepice?!"
Byla moje. Učitelka mi ji nasadila a uvázala. Chtělo se mi lehnout do rakve a umřít. Určitě by všichni plakali a litovaly mě. Teď mě nepolitoval nikdo. Pochopila jsem, že mě Jakub nikdy nebude mít rád, ani kdybych chytla milión krtků. Jarka si vesele vykračovala. Měla důvod - nebyla vystrojená jako strašák a zamilovaná taky nebyla.
Na louce se učitelky marně snažily donutit draka k letu. Byla jsem ráda, že se mi už nikdo nesměje a všichni věnují pozornost drakovi. Jediní, kdo se mi nesmáli ani po mě nepokukovali, byli Jarka, které bylo jedno, co mám na sobě, a Jakub, který mě nepřestal přehlížet.
Jarka se ke mně přitočila, objala mě a řekla: "Nebuď smutná, postavíme si draka samy. Bude větší a nebude šilhat jako tenhle. Už jsem mluvila s Vaškem, slíbil mi to,"
Zhrozila jsem se. Ještě před Vaškem budu vypadat jako šašek.
Nezbylo mi nic jiného než vyjít s pravdou ven a říct Jarce pravdu o své čepici.
"No, je blbá. Kdyby aspoň měla bambuli, vypadala by líp,"
Souhlasila jsem.
"Víš co, já ti bambuli přidělám," řekla Jarka. Běžela k roští, utrhla několik bodláků, spojila je dohromady, až z nich vznikla koule, a umístila mi ji na čepici.
"To máš ode mě na památku. Sluší ti to," pochválila si svůj výtvor.
Jakub se otočil a zatvářil se udiveně.
"Toho si nevšímej, kluci jsou pitomí, nerozumějí módě," uklidňovala mě Jarka.
Nechala jsem si Jarčinu bambuli na čepici. Byla by tam celou zimu, kdyby mi ji maminka nevyhodila. Ani jsem nestihla říct, že jsem ji dostala od Jarky na památku.
Ani při největší snaze se mi nepodařilo maminku obměkčit, aby mi koupila nový kabát a čepici. Tiše jsem záviděla Zdence, která řevem vždy dosáhla svého. Nakonec ona málokdy musela nosit věci po někom. Já dál chodila jak strašák. A tak mě nikdo neukradl.
