Vašek, Pepík, Jarka, drak a já
Jarka pro mě přišla s Vaškem, Pepíkem a drakem. Drak byl velký a opravdu krásný. Nešilhal, jen pusu měl trochu divnou.
"Pusu jsem malovala já," chlubila se Jarka.
Šli jsme na louku a vykračovala jsem si zvesela. Potěšilo mě, že Pepík byl oblečen hůř než já. Určitě měl kabát po Jarce a možná i po Vaškovi. Když Pepík upadl, věděla jsem proč. Vašek ho zvedl za límec. Pepík legračně kopal nožkami a marně šermoval kolem sebe ručičkami. Vašek mu podal kapesník. Pepík ho přijal, ale nepoužil. Byl zbytečný - sopel už měl přilepený na koleně.
Došli jsme na louku a drak se vznesl hned napoprvé.
Jarka ho, ale neměla čas sledovat. Zaujal ji krtinec.
"Určitě tu bydlí krtek. Třeba chytíme tohoto," kopala do krtince v nadějí, že se jí podaří zvědavého krtka přilákat.
Vašek náš rozhovor zaslechl.
"Proč chcete chytit krtka?" zajímal se.
"Dáme ho do ZOO," chlubila se Jarka.
"Hadovi?" optal se Vašek.
"Jakému hadovi?" zhrozila se Jarka. "My chytneme krtka, protože v ZOO žádného nemají,"
"Krtka ani nechtějí. Krtek není vzácný. Kdybyste jim krtka donesly, daly by ho sníst hadovi." prozradil nám Vašek.
Byly jsme úplně rozčarované. První se vzpamatovala Jarka a začala se čertit: "Tak my se dřeme, chytáme krtka a oni paznechti, ho dají nějakému hnusnému hadovi? To je sprosté! Žádného krtka hadovi chytat nebudu!"
Vašek se rozesmál. "Stejně byste krtka nechytly," tvrdil s jistotou.
"Chytly! Abys věděl, málem jsme ho už měly, viď, Věrko, no řekni,"
Přemýšlela jsem, kdy jsme krtka málem chytily, jestli to bylo se žížalou nebo s kočkami.
"Krtek by se vám, holky, stejně nelíbil. Je ošklivý a slepý," vymlouval nám náš nápad.
"Nevidí? Chudák," litovaly jsme ho.
Jarka se najednou podivně zatvářila a já věděla, že ji něco napadlo.
Hned druhý den, když Jarka přišla do školky, poznala jsem, že něco schovává v kapse. Měla v ní dědovy brýle.
"Dáme je našemu krtkovi, aspoň nebude slepý," šeptala mi.
"Nejsou moc velké? A co děda, až je bude hledat?" namítala jsem.
"Nic. Bude to buď na Pepíka, nebo na dědu. Oba nevědí, kde co dají. A neboj, brýle jsem zkřivila. Budou krtkovi akorát," uklidňovala mě Jarka.
V jeslích na zahradě jsem strčily brýle do krtince co nejhlouběji to šlo a navršily na ně hlínu. Místo jsme pořádně ušlapaly, aby nikdo nikdy brýle krtkovi neukradl.
