Když dospělí neslyší

    Ráno jsem nadšením ani dospat nemohla. Tak moc jsem se těšila na Jarku. Kdo jiný než ona mi mohla vysvětlit záhadu kolem bakterií a žáby. Ve školce jsem Jarku bez zbytečných průtahů začala zpovídat. Jarka mě se zaujetím vyslechla a pak moudře pravila: „Víš, bakterie jsou malé svině, protože nejsou vidět. Taková bakterie - svině ti klidně sedí na prstě a ty ji nevidíš. Ty ten prst olízneš a ta svině - bakterie se ti dostane do pusy a přemění se v bolák, který roste a nafukuje se jak žába. Hodně to bolí. Pepík ji měl. Maminka mu musela mazat pusu nějakou zelenou vodou. Pak fakt vypadal jak žabák“

   „Proč to ty bakterie dělají?“ nechápala jsem jejich počínání.    

   „Protože jsou svině. Jsou to potvory, jako třeba Eva,“ vysvětlila mi Jarka.

Tomu jsem rozuměla. Eva byla opravdu pořádná potvora. Jarčina odpověď mě uspokojila. Zase jsem byla o něco moudřejší. Rozhodla jsem se, že baterku lízat nebudu a nic si se žábou nezačnu.

        Svině bakterie na prstě

    Teď už stál přede mnou jediný problém, který mě trápil a sice jak chytnout krtka. Jistý plán jsme s Jarkou už měly. První fáze tohoto plánu byla chytit ochočenou kočku. Kde ji vzít jsem věděla. Náš soused Sládek jich měl bezpočet. Nikdy nechtěl žádné kotě utratit. Co se mu nepodařilo rozdat, to si nechal. Koček u něj rychle přibývalo a byly všude. Viděla jsem je spokojeně polehávat na jeho zahradě a už na první pohled bylo vidět, že o ně skvěle pečuje. Byly vypasené a srst se jim na sluníčku krásně leskla. Věděla jsem, že žádnou z nich by mi nepůjčil. Nezbylo nic jiného, než mu jednu nenápadně na chvíli ukrást. Přilákat spokojenou kočku nebylo zrovna snadné. Naštěstí náš sousedící plot měl několik trhlin a dalo se jimi pohodlně prolézt. Nedaleko plotu často sedávala jejich babička, ale nevnímala nikoho. Jen občas, když měla světlé chvilky volala na mě Mařenko a svému synovi říkala soudruhu. „Soudruhu, nevíte kdy přijde Milan?“ ptávala se ho, když ji pomalounku vedl pod paží k lavičce v polostínu vysokého stromu.      

    „Přijde za chvíli, je ještě v práci,“ odpověděl klidně soused. Babička se uvelebila na lavičce, aby viděla na branku a trpělivě čekala na syna.

    Často se stávalo, že babička zneklidněla a mermomocí chtěla domů i když vlastně doma byla. To se potom pani Sládková nebo pán Sládek s babičkou prošel po okolí. Babička se  uklidnila a přestala plakat.

    „Tak vidíte babi, už jsme doma,“ křičela jí do ucha paní Sládková, když vcházeli zpátky do domu.                            

    „To je dobře, nerada cestuji,“ pokyvovala spokojeně hlavou babička.

  Občas v noci mě probudil hlas paní Sládkové, který ke mně zvenčí doléhal: „Tak už jsme doma, babičko.“

Nahlédla jsem oknem a spatřila paní Sládkovou v noční košili jak vede babičku k domovu. Maminka říkala, že jejich babička to má v hlavě strašně pomotané a prosila nás: „Pokud bych měla takto dopadnout, raději mě chlastněte pantokem rovnou mezi oči. Raději ránu z milosti než tohle!“  

    S Jarkou jsme se dohodly, že v neděli k nám přijde a spolu vybereme nějakou kočku. Jarka mi s určitostí slíbila, že přemluví svou maminku, aby ji pustila. Začaly jsme se těšit na úspěch a slávu. Přece chytit kočku, posadit ji na krtinec a čekat až chytne krtka, nemůže být nic složitého.