Podezřelý školník. Ochočování mravenců
Ráno jsem vesele pelášila do školky. Už jsem se nemohla dočkat Jarky. Konečně přišla. Byla nečekaně zamlklá a vážná. Přisedla jsem si k ní a zeptala se, zda mluvila se strejdou.
„Jo, mluvila, máme pozorovat školníka. Všechno musím zapisovat a hlásit strejdovi. Víš, on má policejního psa a slíbil, že nám dá jeho štěně.“ Nato nenápadně vytáhla z kapsy složený papír a vytasila se i s malou tužkou. Vše si pečlivě srolovala v kapse zástěrky a zašeptala mi do ucha: „Musím být nenápadná, budeš mě krýt.“
Přikývla jsem a záviděla, hlavně psa. Už delší dobu jsem toužila po psovi. Maminka byla proti kvůli králíkům a slepicím a tatínek kvůli záhonkům. Kdysi jsme psa měli. Byl to velký německý ovčák, jmenoval se Tarzan. Jenže neměl rád Miloše, který mu mnohokrát snědl žrádlo. Maminka vždy dávala kastrol se žrádlem vychladnout na schody. Miloš toho zpravidla využil a snědl Tarzanův příděl jídla přímo před jeho očima. A jako by to nestačilo, chodil ještě se svým kamarádem Honzou Konvičným, dráždit přivázaného Tarzana. Jednou si Miloš s Honzou opět usmyslili, že psa poškádlí. Ani jeden netušil, že maminka prodloužila Tarzanovi řetěz. Jako tradičně začali psa provokovat. Tarzan byl inteligentní zvíře. Čekal a nechal si přiblížit Honzu na jemu přijatelnou vzdálenost, pak vystartoval. Honza věděl, kde končí hranice krátkého řetězu, ale nevěděl, kde končí hranice dlouhého řetězu. Tarzan využil šanci na odplatu. Zakousnul se Honzovi do zadního dílu kabátu a co chytil to už nepustil. Honza marně túroval nožičkami, ale z místa se nepohnul. Nakonec energické škubnutí Tarzana Honzu vysvobodilo a ten se bratrsky rozdělil s Tarzanem o svůj kabát. Honzovi zůstal neporušený límec a rukávy a Tarzanovi porušený zbytek.
Tarzan byl na oba velmi naštvaný. Když chtěl Miloš vyjít z domu, musel mu hodit kostku cukru a přeběhnout. Po Tarzanovi už maminka žádného psa nechtěla a tatínek také ne. Ale určitě to nebylo jen kvůli slepicím nebo záhonkům.
Svěřila jsem se Jarce se svým trápením a touhou mít svého psa. Pozorně mě vyslechla a řekla, ať nejsem smutná, že ten její pes bude dost velký a můžeme ho mít společně. Byla jsem ráda, že budu mít psa.
Jarka najednou zpozorněla. „Tiše, jde školník a něco má v ruce. Nevíš, co to má? Běž se podívat blíže, já nemůžu, musím psát poznámky!“ zašeptla a zalezla pod stůl. Lehla si tam na bříško, před sebou si rozložila papír a tužkou začala zapisovat. Šla jsem jako by nic kolem školníka. Vůbec si mě nevšímal. Nenápadně jsem ho obešla a vrátila se k Jarce pod stůl. Lehla jsem si vedle ní a dívala se na papír pokreslený jejími klikyháky.
Jarčiny poznámky
„Co říkal?“ ptala se mě Jarka zvědavě.
„Že budeme mít na svačinu ředkvičky.“
„Jistě nás chce otrávit. Ví, že ho podezřívám a pozoruji. Víš co, ředkvičky budeme jíst nakonec, třeba se před námi někdo otráví a když jo, tak školníka zatkneme. Potom dostaneme vyznamenání od strejdy a možná budeme i v novinách!“ svěřila se mi Jarka se svým plánem.
„Myslíš, že ty ředkvičky můžou být otrávené?“ zeptala jsem se Jarky vyděšeně. Jarka vážně pokývala hlavou: „Musíme být opatrné.“
Při svačině jsme seděly vedle sebe. Jarka uchopila chléb, rozhlížela se po ostatních dětech a dělala, že jí. Potom opatrně vzala ředkvičku, strčila ji do kapsy a špitla: „Musím ji schovat, kvůli otiskům.“
Děti dojedly a my dvě ještě ani nezačaly jíst. Učitelka se k nám naklonila: „Proč nejíte, holky? Rychle! Půjdeme na procházku do lesa.“
Jarka strčila skoro celý chleba do pusy, zbývající ředkvičku do ruky a s plnou pusou pronesla: „Můžeš jíst, není to otrávené.“ A utíkala do šatny. Položila jsem chleba zpět na tácek. Učitelka to postřehla a trvala na tom, ať chleba dojím. Znovu jsem tedy uchopila chleba a snažila se jíst, nešlo mi to, hrdlo jsem měla stažené. Nechtěla jsem se otrávit. Učitelka se po chvíli nade mnou slitovala a propustila mě. „Aspoň sníš celý oběd“, řekla. Slíbila jsem jí, že ano, pokud na oběd nebudou otrávené ředkvičky.
Utíkala jsem za Jarkou, která pobíhala klubkem dětí a mou nepřítomnost vůbec nepostřehla. Obdivovala jsem její klid. Učitelky nás seřadily do dvojic. Chytila jsem Jarčinu ruku, ta se na mě culila a s plnou pusou pronesla: „Možná najdeme medvěda, vzala jsem sebou kladívko.“ A opravdu. Z kapsičky jí koukala násada malého dětského kladívečka.
„Já bydlím u lesa a lesem chodíme do studánky pro vodu. Žádný medvěd tam není,“ řekla jsem Jarce.
„Je tam, jenže je schovaný!“ trvala na svém Jarka.
„Ne, není. V zimě by byly na sněhu stopy!“
„Medvěd v zimě spí!“ zakřičela vítězně Jarka. Nevěděla jsem, co na to říct.
Došly jsme k lesíku a učitelky vytýčily hranice, za které nesmíme. Jarka se posadila na pařez, já si přisedla a rozhlížela se obezřetně kolem.
„Neboj, myslím, že medvěd dnes nepřijde a i kdyby, myslím, že první sežere učitelku Dášu,“ uklidňovala mě Jarka.
„Proč učitelku Dášu?!“ vyděsila jsem se.
„Nevím, brácha říkal, že je k sežrání.“
Byla jsem zmatená, učitelku Dášu jsem měla moc ráda, nechtěla jsem, aby ji sežral medvěd.
„Už máte psa?“ otázala jsem se Jarky v naději, že by nás i učitelku Dášu zachránil. „Určitě by medvěda přepral, když je policejní.“ chtěla jsem se ujistit.
„Jasně, že by ho přepral, ten přepere každého. Ale ještě ho nemáme, je zatím v bříšku.“ sdělila mi klidně Jarka.
„Někdo ho snědl??!“ vyjekla jsem hrůzou. Co jsem poznala Jarku, děly se samé hrozné věci. Jarka se zamyslela, po chvíli mávla rukou a řekla: „To nevadí, strejda nám dá jiného.“
Najednou si učitelka Dáša všimla Jarčina kladívka, vyžádala si ho a vysvětlila Jarce, že si nemůže brát bez dovolení věci ze školky.
„Kladívko máme na medvěda.“ objasnila jsem učitelce Jarčino počínání.
„Na jakého medvěda?“ začala se zajímat učitelka Dáša.
„Na toho co je schovaný, ale dnes možná nepřijde,“ snažila jsem se učitelku uklidnit.
„Fajn, tak až přijde, tak mi řeknete, do té doby budu mít kladívko já.“ řekla, obrátila se na učitelku Hanku a dodala: „Ty dvě se hledaly….“
Nevím, jestli jsem hledala Jarku, možné to je. Zeptala jsem se Jarky, kdy mě hledala. Ta se škrábala za uchem a vážně pravila: „Proč bych tě hledala? A kdyby ses ztratila, pošlu pro tebe psa a on tě vystopuje.“
Najednou se Jarka předklonila a vykřikla: „Mravenci! Ochočíme si je, budou nás bránit, kdyby náhodou přišel medvěd! Víš jak to bolí, když štípne mravenec!?“ nevěděla jsem.
„Takhle!“ štípla mě Jarka pořádně do ruky.
„Au!“ zakřičela jsem a uskočila.
„No vidíš, že to bolí a oni ho budou štípat všude i do očí. Medvěd určitě uteče, to nevydrží!“ nadšeně křičela Jarka.
„Jak si chceš ochočit mravence?“ zajímalo mě.
„Lehce. Dáme jím najíst,“ vytáhla z kapsy ředkvičku a položila ji do mraveniště.
„Zničíš stopy,“ zaprotestovala jsem.
„Nevadí, vím kde má školník skrýš. Schovává tam věci. Vezmu mu nenápadně třeba … šroubovák.“
„A co když bude šroubovák hledat?“ strachovala jsem se. Jarka se zamyslela, přemýšlela dlouho, potom řekla: „Už vím! Půjdeš za školníkem, řekneš mu, jestli nemá ještě ředkvičku.“
„Co když mě také zabije!!?“ nesouhlasila jsem.
Jarka mávla rukou: „Nezabije, tebe mají učitelky spočítanou, on zabíjí jen úplně cizí lidi.“
Nelíbilo se mi to ani trošku, školník byl velký a vousatý. Někdy se bavil s mojí maminkou. Začala jsem se bát, co když mi maminku zabije, vždyť není spočítaná.
Náhle jsem si vzpomněla, že školník dával mamince nějaký balíček. Řekla jsem o tom Jarce, třeba by se daly najít otisky z toho balíčku, navrhovala jsem. Jarka poslouchala se zaujetím a po chvíli povídá: „Brr, kamarádit se s vrahem…“
„Moje maminka se s žádným vrahem nekamarádí, abys věděla…!“ křičela jsem na Jarku. Ta si mě klidným pohledem měřila, pak přimhouřila jedno oko a tiše povídá: „Třeba neřekl tvojí mamince, že je vrah… a ona to vůbec neví. A pak zabije i vás, musíš maminku varovat!“
Nikdy jsem se tak netěšila domů, jako v onen den. Všechno jsem hned řekla mamince. Moc mě neposlouchala, vařila a více než vraždící školník ji zajímalo, co v té školce dělám, že jsem pořád tak špinavá a stále mám potrhané punčocháče. Na to jsem nedokázala odpovědět. Nikdy jsem si nevšimla, že bych byla špinavá. O punčocháčích jsem neuvažovala vůbec. Řekla jsem si, že na ně dám větší pozor a tím potěším maminku, jak si přála.
Školníkova skrýš