Poslední punčocháče. Miloš a Zdena kurýři mezi školou a rodiči
Ráno, než maminka odešla do práce, řekla mi: „Máš poslední punčocháče! Jestli je znovu roztrháš budeš chodit s holou prdelí!“
A opravdu jsem se moc snažila, vůbec jsem nelozila po kolenou i Jarka dávala pozor na mé poslední punčocháče.
Když pro mě maminka přišla do školky, punčocháče byly jako nové. Pochválila mě a chválila mě i cestou domů. Pospíchala a já cupitala za ní. Snažila jsem se držet s maminkou krok, co mi nožičky dovolovaly. A pak se to stalo. V plné rychlosti jsem škobrtla a dopadla prudce celým tělem na chodník. Ucítila jsem palčivou bolest hlavně kolen, brady, loktů a dlaní. Maminka si vůbec nevšimla, že se válím v prachu. Pomalu jsem se zvedla a snažila se Quasimodovým během dohonit svou maminku.
Quasimodův běh …
Po větším úsilí se mi to podařilo. Podívala jsem se na svá zakrvácená kolena a úplně na dranc roztrhané punčocháče. A jasně slyším maminku, jak mě chválí: „No vidíš, že když chceš, všechno jde. Za odměnu dostaneš gumového hada.“
Byla jsem velice zmatená, nevěděla jsem, že maminka nevidí dozadu a netuší, co se za jejími zády před chviličkou odehrálo. Doma, když mě chtěla převléknout, vyděsila se; „Kdy jsi to stihla, co jsi dělala…!?“
Gumového hada jsem nedostala.
Nejen já jsem měla špatný den. Jak už byla maminka v ráží, zatoužila přečíst si žákovské knížky od Zdeny a Miloše.
„Tak, co se dozvím dnes?“ ptala se zvídavě a otevřela opatrně žákovskou knížku od Zdeny. Tam nalezla už chronicky známou a stále se opakující poznámku, týkající se jejího jména.
S přibývajícími lety si totiž Zdeňka uvědomila, že „Zdeňka“ není to pravé jméno hodící se k ní. Proto všechny své školní sešity nadepsala jménem více vystihující její osobnost a sice: Zdena-Marie Liberdová.
Všude se najde šťoura a to i v učitelském sboru. Učitelka, pedagogikou narušená a pseudonymem pobouřena, okamžitě zareagovala svou lety navyklou metodou. Škrtla Marie a připsala otazník. Zdeňka přeškrtla otazník a tlustými písmeny opět nadepsala zpátky Marie. Šťoura učitelka vší silou přeškrtala Marii, opět červenou propiskou vyznačila otazník nad bývalým otazníkem a připsala vykřičník. Zdeňka znovu škrtla otazník s vykřičníkem, opět vyznačila své jméno Zdena-Marie. Šťouravá učitelka přeškrtala vše a přimalovala prase.
Zdeňku to nenadchlo, ale ani nerozhodilo. Vyhodila sešit, koupila nový a nadepsala ho ZDENA-MARIE LIBERDOVÁ.
Právě teď, už po několikáté žádala učitelka, aby se Zdeňka podepisovala svým pravým jménem, zapsaným v křestním listě. Maminka zběžně přejela očima již známé řádky, smířlivě se podívala na Zdenu a řekla: „Aspoň ty měj rozum, když ho nemá ona.“
Zdena jen vzdorovitě pohodila hlavou. Co si myslela, neřekla. Ale z jejího postoje se dalo vyčíst, že tato školní poznámka nebude zdaleka poslední.
Zdenčin sešit
Maminka si povzdechla, nechala Zdenu Zdenou a začala se zajímat o Miloše. „Tak co se dozvím o tobě!? Potkala jsem tvou učitelku a tvářila se divně. Co jsi provedl?“
Miloš sice znejistěl, ale nic neprozradil. Mamince nezbývalo nic jiného než hledat vysvětlení v žákovské. Nenašla ho tam, protože když dočetla vykulila oči a s údivem zvolala: „Nač potřebuje škola naše stolky?“
Nikdo nic nevěděl. Maminka se znovu začetla do poznámky, tentokrát nahlas: „Tady čtu, černé na bílém! Přineste židle!“ podívala se zmateně na stolky v obýváku a začala si je prohlížet. Chvílemi se dívala na Miloše, ale ten dělal jako by poznámka nebyla jeho a proto se maminka rozhodla jít hned druhý den do školy na výzvědy.