Jdi na obsah Jdi na menu
 


U tety - 2

     Domů k tetě jsme dorazili akorát na oběd. Z domu se ozýval veselý smích. Světnice praskala ve švech. Nebylo divu, vždyť na několika málo čtverečních metrech se tu sešli skoro všichni. Byli tu maminčiny sestry, sestřenky a taky sousedi z okolních chalup.

    Maminku zde všichni milovali. Kdykoliv přijela, vítala se s ní skoro celá vesnice a každý jí chtěl dát nějaký dárek. Zdejší lidé toho moc nevlastnili, dávali co mohli, nebo našli. Dárky podle toho vypadaly. Maminka dostala bandasku borůvek, košík hřibů, hrnek smetany, hroudu domácího másla, láhev pálenky, domácí špek, vajíčka …. Všechny tyto dárky byly opravdu od srdce. Maminka jim na oplátku vozila spoustu malých dárků a stávalo se, že podarovala i svou kombinku a punčocháče.

Maminka všechny hostila, tím čím byla obdarována. Na stole to vypadalo jako o posvícení. Byla na něm pečená husa, kuřata, králíci, upytlačený zajíc, zelí, knedlíky kynuté i bramborové, buchty, voňavý chléb… Každý si bral, na co měl chuť. Vyfasovala jsem vidličku. Jelikož talíře došly, podala mi teta kompotovou misku.

    „Na co máš chuť?“ zeptala se mě a ukázala na prostřený stůl.

  „Na placky,“ odpověděla jsem nadšeně. Opravdu, tetiny bramborové placky nepředčilo žádné z vystavených jídel.

    „Ty ti udělám zítra. Dnes si vezmi třeba husu a zelí.“

   Když nebyly placky, tak mi bylo jedno co mi teta do misky naloží. Sedla jsem si na zápraží s medvědem v klíně a z misky baštila husu. Pochopila jsem, proč se chovají a radovala se, že i tetiny husy skončí zrovna tak! Patří jim to!

   Kolem mě bylo spoustu dětí a pes. Každý mi nahlížel do misky a něco chtěl. Nebyla jsem lakomá, a tak jsem byla brzy po obědě.

v-polsku.png

    Z kuchyně vyšla sestřenka Hanka a zeptala se, zda s ní nechci jít k tetě na Slovensko s výslužkou.

    „A čím pojedeme?“ zeptala jsem se. Byla jsem pevně rozhodnutá, že autobusem nepojedu.

    „Pěšky. Přejdeme jen ten kopec a jsme tam.“

    Vzala jsem medvěda pod paži a šla. Cestou se přidaly i jiné děti a pes, takže bylo veselo. Mě ovšem  nebylo moc do smíchu. Šli jsme totiž hustým lesem.

vzala-jsem-medveda.png

    „Nejsou tu medvědi?“ zeptala jsem se s obavou.

    „Kde? Tady?“ překvapeně se na mě podívala Hanka.

    „V lesích přece žijí medvědi,“ poučovala jsem ji.

   Děti zpozorněly a dívaly se polekaně jeden na druhého a taky na mého žlutého medvěda v podpaží. Sousedův Ferko popadl kus klacku a zařval: „Medvěde, okamžitě vylez!“

Všude vládlo ticho, bylo slyšet jen šelest listí v korunách stromů. Ferko ještě dvakrát výzvu zopakoval  a bouchal přitom klackem o strom. Žádný medvěd se neozval. Usmál se na mě vítězně a řekl: „Jediný medvěd široko daleko je ten tvůj!“

  Děti se rozesmály a taky uklidnily. Také jsem se uklidnila. Šli jsme zvesela dál. Cestou děti sbíraly borůvky, hřiby a smolu ze stromů, kterou žvýkaly. Ochutnala jsem ji, ale borůvky byly daleko lepší.

  „Teď tiše!“ poručil Ferko, „Jdeme přes hranice. Tak ať nás nikdo neslyší!“

   Všichni jsme se ztišili. Nechápala jsem, proč. Když jdu přes hranice s rodiči, nemusela jsem být zticha a ani jsem nemusela opatrně našlapovat. Čekala jsem závoru a celníka. Nic takového tu nebylo.

    „Kde je celník?“ zeptala jsem se tiše sestřenky.

    „Doufám, že tu není, teď jsme pašeráci, víš,“ odpověděl tiše Ferko.

Zneklidnila jsem se. Nevěděla jsem, co je to být pašerákem a ani trošku se mi to nelíbilo.

  Konečně nám Ferko dovolil promluvit, ukázal mi v dálce červenou střechu a řekl: „Tam bydlí tvoje teta. Přejdeme ještě jedem malý kopec, řeku a pole a už jsme tam.“

    Došli jsme k řece. Její strmé svahy a prudký proud mě děsil. Navíc jsem nikde neviděla most. Snažila jsem se nedát na sobě znát své obavy, za které jsem se styděla. V duchu jsem si říkala: Přece nejsem žádná „srala pekařová“.

   „Most vzala voda,“ vysvětlil Ferko, „musíme řeku přebrodit. Neboj se,“ vzal mě za ruku a vedl přes brod.

   Voda byla studená a nepříjemně mi šplouchala na zadek. Nožky mi sklouzávaly po hladkých kamenech. Jednou rukou jsem se křečovitě držela Ferka a v druhou svírala Míšu a boty nad hlavou. Když jsem se vyškrábala na bezpečný břeh, ulevilo se mi. Byla jsem na sebe patřičně hrdá. Mrzelo mě, že mě maminka nemůže  pochválit za mou šikovnost.

Teď už zbýval zdolat jen malý lesík a neveliké políčko. Tohle už byla hračka.

  Teta byla velice překvapená a ráda, že nás vidí. Na chvíli jsme si u ní odpočinuli. Teta mezi tím dala zabít kohouta. Tahle teta byla také sestrou mé maminky. Byla tak trochu černou ovcí rodiny. Navzdory všem se provdala za svého bratrance. Měla s ním jedenáct dětí a  všechny byly naprosto normální. Za to jejich kohout normální nebyl. Hlavu měl useknutou a přesto mlátil křídly a zuřivě kopal nohama. Začala jsem se těšit na Jarku, až jí budu vyprávět o bezhlavém kohoutovi.

    Strejda seděl venku za stolem a vyptával se mě na rodiče a sourozence. Zajímalo ho, jak se nám všem žije. Co jsem věděla, to jsem pověděla a na nic nezapomněla. Strýc a teta se srdečně smáli a já ani nevěděla proč. Teta  nám dala na posilnění chleba se sádlem a škvarky. Do plátěného pytle vložila už zklidněného kohouta a mohli jsme vyrazit zpátky. Čekala nás cesta přes pole, řeku, kopce a lesy.

  Přestože řeka byla nejmíň schůdná, těšila jsem se na ni. Lákalo mě dobrodružství. Nadšeně jsem smočila své unavené nožky do chladivé vody. Uprostřed řeky, kde byla voda nejprudší jsem se zastavila a snažila nabýt ztracenou rovnováhu na hladkých kamenech. Co se nepodařilo mi, podařilo se Ferkovi. Vyrovnal můj balanc. Na druhém břehu mi stouplo sebevědomí. Opravdu jsem litovala, že se maminka nemůže pokochat pohledem na mě a mou dovednost. Řeku už jsme měli za zády, zbývaly ještě lesy a kopce. I ty byly brzo za námi a před námi byla moje hubující maminka.

    „Kde zase lítáš! Kde tě čerti nosí?!“

    Vysvětlovala jsem mamince, že jsme šli přes kopce a řeku k tetě pro kohouta. Maminka se hněvala dál, i když jsem jí předala od tety a strejdy dopis a srdečné pozdravy.

    „Co kdyby se ti něco stalo?“ zlobila se.

   „Anči, co by se jí stalo? Vždyť byla jen u Heleny. Nebyla sama,“ zastávala se mě teta.

Maminka pohlédla na klubko dětí kolem mě a uklidnila se.

    „Jistě máš hlad,“ uhádla lehce teta.

    Byla to pravda. V bříšku mi kňouralo a hlad se stal mou součástí. Nejen já dostala najíst. Teta nás, pašeráky, podělila zbytky od oběda. Seděli jsme před domem a každý každému nahlížel do talíře co dostal dobrého. Nezůstalo jen u toho. Jedli jsme lžičkou i rukama a to i z cizího talíře. Teta vykoukla z okna a chvíli nás pozorovala jak si navzájem krademe jídlo, hádáme se a chvílemi i pereme.

  „Já to říkala! Měli jsme jim to klidně dát do jedné mísy.“ volala do světnice.

   „A s jednou lžící!“ křikl někdo.

   „Však oni by si i bez lžíce poradili,“ mínil jiný.

   Ferko se na mě zadíval a řekl: „Chutná ti zelí?“ S plnou pusou jsem přikývla. Děti se řehonily na celé kolo. Nechápala jsem proč.

   „Až dojíš, tak ti něco řeknu,“ chichotal se poťouchle Ferko.

  Jedla jsem rychle. Měla jsem hlad a taky jsem byla zvědavá, co se dozvím. Po jídle mi Ferko povídá: „Víš když chlapi šlapali zelí ve velké bečce, tak byli ožralí a zašlapali do něho kočku. Přišlo se na to teprve teď. Byla úplně vespod.“

Děti se seskupily kolem mě a každý byl zvědavý, jak se zachovám.               

  „Myslela jsem, že jsem jedla husu,“ odpověděla jsem klidně. Děti se rozesmály ještě více a já se smála s nimi. Mávla jsem rukou a řekla maminčin slogan: „Když je hlad, jí se všechno.“

    Po večeři jsem šla s dětmi na louku pro krávy. Jednu mi půjčily, abych ji zavedla tetě do stáje. Jmenovala se Hovana. Stále po mně divně pokukovala. Dávala jsem pozor, aby mi nešlápla na nohu a nebo nenabrala na rohy. Napřed jsme krávy vedly k potoku, aby se napily. Čím více jsme se blížily k vodě, tím více Hovana přidávala do kroku. Stále zrychlovala. Ač nerada běžela jsem s ní. Musela jsem. Její řemínek jsem měla pevně omotaný kolem zápěstí. Nevěděla jsem, jak se to velké zvíře dá zastavit. Ani nevím jak a Hovana mě táhla za sebou. U potoka jsme byly první.

 

krava.png

 

    Posbírala jsem se ze země a rozhlížela se, kdo mě v této nedůstojné poloze viděl. Smích mě utvrdil, že všichni, až na maminku. 

    „Jsi v pořádku?“ zajímal se Ferko.

  „Nevím,“ řekla jsem a pokoušela se zjistit rozsah škod. Moje léty vycvičené oči zpozorovaly, že já a moje poslední tričko ze předu nevypadáme nejlépe. Nechtěla jsem maminku rozčílit, proto jsem se snažila škody zmírnit na minimum. V potoce jsem se opláchla od hlíny a trávy. Horší to však bylo s tričkem. Chtěla jsem maminčin šok nějak oddálit, a tak jsem tričko na sobě přetočila čelem vzad. Po těchto úpravách jsem kráčela už s krotkou krávou na řetízku k tetě. Ta nás už vyhlížela. Nejen ona. Na Hovanu čekali psi i kočky. Byli zvyklí, že jim teta dá čerstvě nadojené teplé mléko. Také jsem ochutnala, ale nechutnalo mi. Chlazené bylo daleko chutnější.

    Čím více se blížil večer, tím více se mi klížily oči. Byla jsem tuze uondaná. Bála jsem se, že moje uchozené nohy mi vlezou do dupky. Bolet bolely, ale od oka jsem usoudila, že se nezkrátily. Únava mě natolik přemohla, že jsem si zapomněla krýt záda a nepředvídaně jsem usnula v kuchyni opřená hlavou o stůl. V polospánku jsem zaslechla tetu jak říká: „Proč nosí Věrka ten obrázek na zádech? To se nosí přece zepředu?“

    „Jaký obrázek? Žádný nemá?“ divila se maminka.

Můj hluboký spánek zahalil vše z hmotného světa a propustil ke mně jen laskavé iluze.

    Nevím jak jsem se ocitla v posteli, ale ráno mě vzbudilo bučení krav a kvičeni prasat. I můj nosík se probral a nasál příjemnou a známou vůni, která mě vytáhla z postele. Placky! Ještě jsem nebyla obutá a už jsem na ně měla připravenou pusu. Teta je dělala k snídani. Pekla je na plotně kachlových kamen. Malé placičky byly naskládané  jedna vedle druhé. Horké je pak naskládala do hluboké misky do komínku. Kulaté placky pak všechny naráz překrojila nožem do kříže tak, že z každé placičky byly čtyři trojúhelníčky. Nakonec je zalila smetanou a ještě na prst tlustým špekem s omastkem.

Celá natěšená jsem čekala za stolem. Teta mi s úsměvem přišoupla vrchovatou misku. Placky v ní plavaly a já se s chutí pustila do jídla. Každý ten trojúhelníček jsem namáčela do smetany a omastku a vkládala labužnicky do pusy. Byla to ta největší pochoutka jakou jsem znala!

    „Ty se posereš.“ vyrušila mě maminka, „Za chvíli jedeme domů. Nejbližší záchod je až v Českém Těšíně. Autobus záchod nemá a nezastaví.“

    Bylo mi to jedno. Mnohem více mě mrzelo, že jedeme domů. Tady u tety jsem byla opravdu šťastná. Nevadil mi záchod za domem, nevadilo mi, že se svítilo svíčkou nebo baterkou, ani mi nevadila polština. Vždy, když jsme se vrátili domů, maminka nás ještě týden mluvila polsky a průběžně i celý rok. A pokud jsem nerozuměla, nebo nerozuměli mi, měla jsem ruce a nohy. Pantomima vyřešila vše.

  Než jsme vyrazili k domovu, maminku trápil jeden problém: v čem pojedu. Nakonec uvítala můj zlepšovák a moje poslední tričko mi oblékla naruby. Záda mi zakryl kabát, proto mě nikdo  nemohl pomlouvat. 

   Zpátky domů jsem si nesla svého medvěda v náručí a nikomu jsem ho nechtěla dát. Do Českého Těšína jsme dorazili skoro za tmy. Pršelo. Kráčeli jsme mostem směrem k celnici. Všude kolem byla spousta věcí, které mě zaujaly. Jak jsem tak po nich koukala, uviděla jsem, že maminka a tatínek jsou už hezký kus cesty přede mnou. Zpanikařila jsem.

Dala jsem se do běhu. Běžím, běžím a najednou se přede mnou objevila obrovská kaluž. Nestačila jsem zabrzdit a tak jsem se pokusila kaluž aspoň přeskočit. Nevyšlo to. Skončila jsem uprostřed louže na břichu a medvěd pode mnou.

 

skica-aaa.png

Maminka se otočila, asi ji také zajímalo, co to čvachtlo. Rychle mě uchopila za límec a vylovila z louže. Zhrozila se. Měla jsem promočené rukávy a kalhoty. Ačkoliv mi medvěd z velké části zachránil přední díl kabátu, začala ho maminka nenávidět. Chtěla mi nacucaného a špinavého medvěda vytrhnout z náruče a hodit přes zábradlí do řeky, s tím, ať táhne zpět do Polska.

  Okamžitě jsem zahájila křik a boj o medvěda. Ze všech sil jsem ho svírala ve své náruči a odmítala ho vydat. Maminka držela jeho hlavu a lomcováním se mi ho snažila vyrvat. Držela jsem ho pevně a nepovolila. Naše rodinná rozepře a přetahování vzbudila všeobecnou pozornost. Během zápolení jsem zřetelně cítila, jak něco v medvědovi ruplo. Maminka zápas vzdala. Asi se domnívala, že mi povolil rukáv nebo jí možná začali vadit diváci, nevím. Pokusila se raději spor vyřešit diplomatickou cestou.

   „Pokud medvěda nepustíš, nepůjdeš vedle nás! Dva mokří špindírové vedle mě je moc! Jeden šmudla mi bohatě stačí!“

    Objímala jsem mokrého medvěda tak silně, až z něho začala crčet kalná voda, která mi stékala do zatím suchých bot.

    „Mám ho ráda,“ vysvětlovala jsem.

    „Hoď ho do řeky, on doplave. A když ne, vrátí se zpět do Polska. Bude mu tam lépe.“

    „Já ho neopustím…“ fňukla jsem.

   „Dobře, jak chceš! Ale půjdeš za námi deset kroků! Já tě neznám!“ rozhodla maminka.

    Nechtěla jsem Míšu opustit, proto jsem šla za svými rodiči a snažila se udržovat doporučenou vzdálenost.

  Doma mě maminka svlékla a mého medvěda hodila do síně. Nenápadně jsem se ho zmocnila a schovala ho Milošovi pod postel. Bála jsem se, že mi ho maminka vyhodí.

Druhý den už byla maminka mnohem klidnější a začala se po něm shánět. Když mi slíbila, že ho nevyhodí, jen vypere, přinesla jsem jí toho ubožáka. Maminka ho dala do pračky a pak ho pověsila venku na šňůru. Tam visel za ucho tři dny, než uschnul. Vypadal hrozně a to s Danem ještě nebojoval.

medved.png