Svět očima dítěte
Konečně přišla doba, kdy jsem i já mohla objevovat svět. Sourozenci byli už staří, aby chápali jemnou duši dítěte. Můj svět se rozprostíral přede mnou a já mu chtěla rozumět.
První, co jsem zjistila bylo, že být dítětem není vůbec snadné, dospělí vás neustále poučují, co vše musíte a nesmíte. Na něco jste velcí, na něco zase malí a vzniká z toho jenom zmatek.
„Nešťourej se v nose, jsi velká! Budeš v něm mít díry jako vepřík!“, tuto větu jsem slyšela skoro pokaždé, když jsem měla prst vražený v nose.
Zajímalo mě, jak se šťourají v nose dospělí. Zeptala jsem se na to maminky a ta mi prozradila, že dospělí se v nose nešťourají, jen si ho čistí, kapesníkem a to v soukromí.
Zkoušela jsem to, kapesník na prstě překážel. Prstíkem to bylo lepší. A tak jsem u toho zůstala.
Prstem to bylo lepší
Jste-li dítě, dospělí od vás vyžadují jednou poslouchat a jindy zase neposlouchat. Podle toho, zda se jim to hodí nebo nehodí. Jak se máte dovědět o věcech, které vás zajímají, jestliže vás dospělí pošlou bezohledně pryč? Maminka mě několikrát napomenula, že nemám poslouchat za dveřmi.
„Jsi už veliká, abys věděla, že se to nesluší.“, upozornila mě.
„Babička také poslouchá za dveřmi a je velká, i když roste do země.“, namítla jsem. Že babička roste do země, jsem věděla od Jarky, musela to vědět, měla malého dědečka.
Jarka byla moje nejlepší kamarádka, všemu rozuměla a vše dokázala vysvětlit. Seznámila jsem se s ní ve školce a to hned první den. Ten den byl jeden z nezapomenutelných. Pamatuji si, že všichni kolem mě brečeli, kromě učitelek. Ale já brečela jen proto, že kolem mě brečel každý a tak jsem se přidala, abych lépe zapadla do kolektivu. Po chvíli učitelka přivedla Jarku a šoupla ji k nám řvounům, kterým sahaly sople až na bradu a druhá učitelka je ani nestačila všem utírat. Jarka si klidně přisedla ke mně. Chvíli seděla a pozorovala okolí, pak se zvedla a suverénně vstoupila do vedlejší místnosti, kde byly dětské záchodky. Vlezla do záchodové mísy a spláchla. V momentě učitelka zanechala čištění naších nosů a rychle vytahovala promočenou Jarku ze záchodové mísy. Pochopila jsem, že Jarka je ta pravá, a že se vedle ní neztratím.
Utřela jsem si nos do rukávu a sledovala, jak učitelka převléká Jarku.
Ta s prstem v nose pronesla: „Už bude svačina? Co bude na svačinu?“ Učitelka posadila Jarku zpátky vedle mě na lavici s tím ať sedí a neodchází, nebo že ji přetrhne jak hada. Jarka vykulila oči a ptala se nadšeně: „Vy víte jak se přetrhne had? Už jste nějakého hada přetrhla?“, učitelka se přiznala, že zatím ne, a že ona bude její první a odešla.
Jarka si přisedla ke mně blíž, zadívala se na mě a zeptala se: „Už jsi jedla?“ Souhlasně jsem kývla hlavou.
„Co jsi jedla?“ zajímalo ji.
„Doma jsem snídala chleba s máslem a medem.“
„Mám ráda chleba s máslem a medem. Máš hlad?“ dále vyzvídal Jarka.
„Mám,“ přisvědčila jsem. Opravdu, když jsem seděla vedle Jarky, začínala jsem mít hlad.
Jarka vstala a nahlas odvážně řekla: „Máme hlad, dejte nám najíst!“ Učitelka se rozzlobeně podívala na Jarku a odpověděla: „Musíte počkat, ještě není čas na svačinu, sedni si zase zpátky!“
Jarka neposlechla, stála neochvějně a hlasitě pronesla: „Maminka mi slíbila, že dostanu ve školce najíst. Řeknu doma, že nás tady trápíte hladem!“ Učitelka pronesla cosi o skřetovi a odešla.
Zeptala jsem se doma maminky, co je to skřet. Ta mi prozradila, že skřet je vlastně skřítek, který žije v lese pod pařezem a umí čarovat.
Byla jsem ráda, že mám skřeta za kamarádku. Život bez Jarky jsem si už neuměla představit.
Byla jsem ráda, že mám skřeta za kamarádku