Ochočení mravenci
Učitelky rozhodly, že si půjdeme hrát do lesa. Jarka vesele zatleskala a zvolala: „Hurá! Hurá!“
Moc se těšila na mravence, protože pro ně měla delší čas schovanou kostku cukru, která už jako kostka nevypadala. Cestou k lesu Jarka nadšeně poskakovala a nahlas se těšila: „To je můj šťastný den! Už se nemohu dočkat! Co ti naši mravenci asi dělají? Jistě jim bylo po nás smutno. Uvidíš, jak budou rádi, až nás uvidí.“
V lesíku ostatní děti trhaly květiny, honily se a dováděly a my dvě zamířily k pařezu s našimi mravenci. Byly jsme překvapené, ředkvička byla skoro neporušená.
Jarka ji uchopila a pozorně si ji zblízka prohlížela. Pak se rozhlédla kolem. Zalíbil se jí velký kámen. Uchopila ho a ředkvičku na pařezu rozdrtila na kaši, tu pak nabrala dvěma prsty a pleskla ji mezi mravence.
„Nemohly ji pokousat, byla moc tvrdá,“ vysvětlila a přidala jim ještě zuboženou kostku cukru. Mravenci vypadali spokojeně.
„Vidíš, jak jsou rádi. Určitě měli hlad, ještě že jsme přišly,“ libovala si. Vzala klacík a začala jím šťárat v mraveništi.
„Musíme přivolat ostatní. Vidíš, už jdou. Vidíš kolik jich je…?“ vykřikla nadšeně. Viděla jsem. Mravenci se opravdu rychle začali hemžit, už nám lezli po botičkách a výš.
„Neboj se, oni nás jen očichají a příště nás poznají. Musíme je pojmenovat. Ten bude Pepa, … ten … Franta, … ten Jirka, ten … au!“ vykřikla.
Ten bude Pepa
Také ji už jeden kousl, jako mě. Jarka začala rytmicky podupávat nožičkami a ječet, nelenila jsem a přidala se.
Učitelky nám rychle přiběhly na pomoc. Popadly nás a začaly svlékat úplně donaha. Prohlížely nás ze všech světových stran a také naše oblečení. Tak se zabraly do této činnosti, že úplně zapomněly hlídat ostatní děti. Ty se naštěstí shlukly kolem a vše ze zájmem sledovaly.
„Zatracené holky, copak ani těm mravencům nemůžete dát pokoj! To máte za to!“ hubovaly učitelky.
„My jsme mravencům nic nedělaly,“ křičela Jarka „jen jsme je krmily, protože jsme si je chtěly ochočit. A vosy u babičky štípaly víc, takhle jsem měla nateklou ruku,“ šermovala kolem sebe rukama Jarka a pokračovala: „Pepíka poštípaly také. Řval jak pominutý, myslel si, že určitě umře. Řekla jsem mu, že vosy mají asi vzteklinu. Jinak by přece nemohly být tak rozzuřené.“
Učitelky se tvářily jako by Jarku neslyšely. Dívala jsem se na svá ještě nezahojená kolena a natékající pupínky, které příšerně pálily. Hlavně, že kalhoty jsou v pořádku. Maminka by moc hubovala, kdyby se jim zase něco stalo. Nebrečela jsem, protože ani Jarka nebrečela a já se styděla brečet sama. Cestou do školky mě štípance strašně pálily a opět se mi špatně kulhalo na obě nohy.
„Co když ti mravenci měli vzteklinu?“ svěřila jsem se se svými obavami Jarce. Ta jen mávla rukou: „Neboj, dokud se nevztekáš, tak se ti nic nemůže stát. Strýcův pes chodí kvůli vzteklině k lékaři a náš taťka léčí vzteklinu řemenem.“
Stále jsem se musela ošívat a drbat. Jarka mě poučila: „Čím více se budeš škrábat, tím více to bude svědět, mám své zkušenosti. Podívej!“ vyhrnula rukáv a ukazovala mi nic na ruce: „Nic tam není, a víš, jak jsem měla ruku nateklou!?“
„No jo, ale to byla vosa, mravenec je jiný,“ namítala jsem.
„Je menší,“ upřesnila Jarka.
„Jak to, že tě poštípaly vosy?“ zajímalo mě.
„To je hned. Byli jsme u babičky na Slovensku a hrála jsem si s Pepíkem na objevitele. Našli jsme divnou šišku pod krovem a já chtěla vědět, co to je a tak jsem po ní hodila kamenem. Představ si, bydlely tam vosy. Stejně mě všechny nedohnaly! Vosy jsou strašní žabaři!“ usmála se vítězně.
Než jsem šla ze školky domů, maminka mě v šatně převlékala a zaujaly ji mé pupínky na nohou. Chtěla, abych ji ukázala bříško.
„Na bříšku nic nemáš, nebolí tě nic?“ ptala se starostlivě.
„Nic,“ odpověděla jsem.
„Svědí tě to?“ starala se.
„Už ne.“
„Co jsi jedla?“ zajímala se dál.
„Knedlík a omáčku.“
„Nebyla kyselá?“
„Ne,“ kroutila jsem nechápavě hlavou.
„Kdy se ti to objevilo, nevíš?“ pátrala maminka.
„Hned jak mě poštípali mravenci. Jarku také…“ chtěla jsem se mamince svěřit, jak jsme s Jarkou ochočovaly mravence.
„Jo, už mi to je jasné, co má Jarka musíš mít ty!“ skočila mi do řeči maminka a přestala projevovat zájem jak o mé pupínky, tak o mravence. Zato dírka na nových tepláčcích maminku zaujala natolik, že chtěla o ní vědět všechny podrobnosti. Nevěděla jsem, jak to vysvětlit, aby se maminka nerozzlobila. Určitě by neměla pochopení pro mou detektivní akci. Raději jsem se uchýlila ke lži.
„Já nevím, kdo mi ji udělal. Asi už tam byla. Já ji neznám!“ zapírala jsem a nechápavě zírala na díru. Když jsem ji viděla naposledy, zdála se mi daleko menší a nenápadná. Včera ji maminka lehce přehlédla.
„Kdo by ti ji dělal!?“ rozzlobila se maminka
„Asi děti, když jsem tu nebyla,“ tvrdila jsem nevinně.
„Tak děti, říkáš! Ale na zadek dostaneš ty! Za lhaní!“ plácla mě maminka přes sedinku.
„A příště nelži nebo se ti zkřiví nos!“ varovala mě.
To mě polekalo. Cestou k domovu jsem utíkala, maminka mi sotva stačila. „Co letíš jak splašená? Vždyť nehoří!“ snažila se mě zpomalit. Marně. Chtěla jsem být co nejdříve doma a prohlédnout si v zrcadle nos. Konečně jsme udýchané stály před brankou naší zahrady. Maminka hledala klíče. Odemkla a znenadání vykřikla: „Co se to děje? Tolik koček na naší zahradě? Co chtějí?“
Když přišla blíže, pochopila.
„Můj ty smutku, vždyť to jsou naši králíci!!“ a hned na ně zavolala: „Už na vás jdu! Jak to, že jste, vy holomci, na vycházce a bez dovolení! Jak si to vlastně představujete!“
Bylo tomu tak. Králíci využívali nabyté svobody a spokojeně si okusovali na co měli právě chuť. Jelikož maminka sadila, jak říkal tatínek chaoticky, měli vše u nosu. Pohodlně mohli na jednom místě baštit květák, ukusovat k němu mrkev a zajídat vše zelím. Netoužili utéci do blízkého lesíku, u nás jim bylo dobře.
Spokojeně si debužírovali až do chvíle než maminka popadla smeták a zahájila hon. Jeho násadou se snažila jednoho z utečenců vyšťourat zpod květáku. Moc se jí to nedařilo. Králík sice úkryt opustil, ale jen proto, aby se schoval na ještě více nepřístupném místě. Naštěstí za chvíli přišli Zdena a Miloš a snažili se mamince králíky nadhánět. Ti se zase snažili nebýt potupně lapeni a elegantně kličkovali na záhoncích. Já se také pokoušela pomoci v odchytu, ale maminka o mou pomoc nestála. Posadila mě na lavičku a řekla, ať sedím a nezavázím. Mrzelo mě, že o mou pomoc nestojí. Seděla jsem zkormouceně a pozorovala lovecký mumraj. Maminka celou akci řídila a rozdávala povely: „Chyť ho! Drž ho! Nepouštěj! Nešlap po salátě! Dívej se před sebe! Bože, ty jsi kopyto! Chyť ho za co chceš, hlavně ho nepusť! …“
Podařilo se a první uprchlík byl lapen. Nastal problém, kam s ním.
„Mílo, přines prádelní hrnec i s poklicí,“ rozhodla maminka. Ale své rozhodnutí hned odvolala: „Nic nenos, taťka už jde. Aspoň to uvidí v celé kráse! Pak snad konečně opraví králikárnu! Ještě že jsou králíci tak vychovaní a neutečou k sousedům.“
„Jak to, že jsou ty potvory zase venku?!“ rozčílil se tatínek místo pozdravu.
„To se ptáš ty!? Už před týdnem jsem tě upozornila, že si králíci prokousávají cestu na svobodu! Říkala jsem ti, abys králíkárnu opravil!“ rozčílila se maminka.
„Copak mám čas?!“ ohradil se tatínek.
„Nemáš? Zato máš kladívko, hřebíky a prkénko si už najdeš sám. Kam je mám dát?!“ ptala se maminka a držela zmítajícího se králíka za uši. „Přece po mě nechceš, abych ho držela až do zítřka!“ dodala a mávala králíkem taťkovi před obličejem: „Jestli chceš, drž si ho sám. Já mám práce habaděj a stihnu ještě opravit králíkárnu. Přibít prkno, jsou jen dvě minuty práce! Za ten čas co tady stojíš a rozčiluješ se, mohlo být už přibité!“
Tatínek znechuceně šel a prkno přibil. Potom se podíval na zpustošené záhonky: „Co nesežrali, to pošlapali!“ huboval.
Maminka s klidem Angličana pronesla: „Neboj, za trest půjdou spát bez večeře. Aspoň jim vytráví…“
Tatínek se chytil za hlavu: „Já se tak snažím, pleji, sadím, zalévám a ty potvory za chvíli vše zničí.“
„To není jejich vina! Králík z toho nemá rozum! Musíš postavit novou králíkárnu,“ navrhovala maminka.
„Copak nám čas? Myslíš, že je to jen tak, postavit novou králíkárnu? Než vše změřím, seženu dřevo, hřebíky,“ vymlouval se tatínek jak nejlíp uměl.
„Tak ji teda kup,“ ukončila rozhovor maminka.
Tatínek se na ni zoufale podíval, nic neřekl a šel odchytit posledního nezbedu. Králíkovi bylo asi smutno po kamarádech a bez okolků se nechal lapit.
Na zahradě opět zavládl pořádek. Jelikož se už dál nic nedělo, seskočila jsem z lavičky a šla si zkontrolovat nos. Zdál se být nezměněn, uklidnilo mě to. Přesto jsem zůstala ve střehu a ještě ho několikrát zkontrolovala.
Debata kvůli králíkárně pokračovala i po honu. Bez úspěchu. Tatínkovi se do stavby králíkárny nechtělo. Rozhodl, že raději postaví pařeniště a tím urychlí proces zrání naší zeleniny. Aby odvedl pozornost od králíkárny, chtěl vidět Milošovu žákovskou knížku.
„Tak copak nám dnes škola sděluje, maminko?“ tázal se otvíraje žákovskou.
„Nic nechci vědět. Mám zrovna trvalou, nemám zájem, aby se mi zježily vlasy!“ prohodila maminka a zavřela se do kuchyně.
Tatínek si nasadil brýle a začetl se. Po chvilce maminka vykoukla ze dveří a zeptala se: „Už můžu? Už jsi dočetl?"
„Ano! Máme ze syna syčáka! Straší dívky!“
„Čekala jsem něco horšího.“
„Na dívčím záchodě!“ dodal otec.
„Co tam dělá!?“
„No vždyť ti to povídám, straší dívky!“
Maminka vzala Miloše za rukáv, natočila si ho k sobě a zdánlivě klidně se ho optala: „Miloši, proč to děláš?“ Ten jen hleděl zaujatě do země a neodpovídal sic byly otázky stále důraznější. Při večeři se mu opět sedělo nepohodlně