Jdi na obsah Jdi na menu

Návštěva u Jarky. Operace

    V neděli dopoledne si pro mě přišla Jarka se svým starším bratrem Vaškem. Hned po pozdravu začalo vyjednávání.

   „Naše mamka zve Věrku k nám na oběd, peče i bábovku a všichni se na ni moc těšíme. K večeru ji zase přivedu. Nemusíte mít o ni strach. Do šesti bude určitě doma,“ smlouval Vašek.

   Mamince se to nelíbilo, navrhovala, že mě půjčí jen na hodinu.

  „To mě zrovna zabijte, to s Jarkou nevydržíme!“ vykřikl Vašek a v očích měl zoufalý výraz a nejen on. I já s Jarkou jsme se netvářily šťastně.

  Mamince se nás tří nešťastníků zželelo a ač nerada, svolila. A tak jsme šli, spíše jsme utíkali. Jarka proto, že se těšila, až mi ukáže štěně, já proto, aby si to snad maminka přec jen nerozmyslela a Vašek klusal, aby nám stačil.

   Dům ve kterém Jarka bydlela, byl úplně něco jiného než dům, ve kterém jsem bydlela já. Před bytem v prvním poschodí byla pavlač, na pavlači lavice a na ní seděl její malý dědeček a tatínek. Oba byli v pruhovaných trenýrkách a pokuřovali cigaretu. Hned jak mě tatínek spatřil, uchopil mě do náruče, dal mi pusu až to mlasklo a malý dědeček na něho začal křičet: „To je ta s těmi rozbitými koleny, dávej pozor!“

  „Máš ráda zelí a uzené s knedlíkem? Máš hlad?“ přivítala mě srdečně Jarčina maminka.

 „Jo, mám hlad! Něco bych si dal." odpověděl za mě Vašek a pak zabručel: „Hnaly mě jak nadmutou kozu. Jdu se učit. Rušit jen v případě požáru nebo evakuace!“

   Přišel se na mne podívat i Jarčin mladší brácha Pepík, protože mě znal zatím jen z doslechu. Já ho také znala jen z doslechu. Slyšela jsem, že snědl žížalu, když si hrál na pískovišti.

hral-si-na-piskovisti.png

Velice mě to zaujalo. Nechápala jsem, jak se to mohlo stát. Vyzpovídala jsem Jarku a dověděla se, že  když Pepík seděl na pískovišti a hrál si, Jarka ho chtěla vyzkoušet, zda uhádne co jí. Pepík řekl, že pozná všechna jídla. Jarka mu  řekla, ať zavře oči, a když tak udělal, dala mu do pusy žížalu. Prý nic nepoznal a žížalu klidně snědl.

 „To bylo od tebe ošklivé! Víš, jak je žížala špinavá od toho lezení po zemi?“ kárala jsem Jarku.

 „Já ji umyla v kaluži.“ hájila se ona a po chvíli dodala: „Neměl se vytahovat!“

Politovala jsem v duchu jak Pepíka, tak žížalu.

  Jarčino štěně spalo schoulené v krabici za pecí. Vůbec nevypadalo, že by někdy přepralo medvěda. Vašek řekl, abychom nechaly štěně vyspat, že čím déle bude spát, tím dříve vyroste. Podívala jsem se zpátky na štěně a opravdu, zdálo se mi  o chlup větší.

 Jarka navrhla, abychom si hrály na doktora, než se štěně probudí. Souhlasila jsem.

  „No jo, ale kde si budeme hrát?“ přemýšlela Jarka: „Venku to nejde, vždyť každý doktor má ordinaci a já ji chci mít taky. V pokojíku nemůžeme, tam se učí Vašek a nadával by. Do ložnice nesmím. V kuchyni je mamka. Zbývá už jen obývák. Musíš mi pomoct mamku přemluvit.“

  „Ale jak?“

  „Jednoduše. Uvidíš!“ řekla Jarka a rozběhla se za maminkou. Chtěla jsem být u toho a tak jsem spěchala za ní.

  „Mami, že můžeme do obýváku?“ zeptala se Jarka a zatvářila se nevině, jak nelépe uměla.

  „Raději ne. Zase něco provedeš. Já tě znám.“

 „Nic neprovedu, vážně. Budeme si hrát pod stolem,“ slibovala Jarka a znenadání si vytáhla tričko z kalhot, vypoulila bříško a dodala: „Přísahám na holý pupek.“

 Pochopila jsem a Jarku rychle napodobila. Naše pupíky maminku přemluvily a tak svolila a my mohly vstoupit do zakázané místnosti. I tady bylo vše jiné než u nás. Obývák byl malý, měl jen jeden sekretář, válendu a veliký stůl uprostřed. Nejvíce se mi líbil ručně malovaný traktor, který byl na stěně namalovaný modrou propiskou.

  „Kola jsem malovala já,“ chlubila se Jarka. „Pepík je malovat neumí.“

traktor-na-stene.png

                                 Vše zde bylo jiné než u nás 

 

  Zalezly jsem si pod jídelní stůl, abychom měly soukromí. Jarka přinesla pinzetu, příborový nůž, obvaz, formičku z pískoviště, švihadlo a spoustu jiných věcí, které jsem u doktora nikdy neviděla. Vrazila mi lžičku pod paži a chtěla, ať řeknu „ááááááá.“ Podívala se mi do krku a oznámila, že to vypadá na odřená kolena. Když uchopila nůž, přestala se mi hra líbit.

 „To je jen jako“, uklidňovala mě. Měla jsem s ní už jisté zkušenosti a tak jsem jí  řekla, ať to „jako“ dělá bez nože.

  „Nemusíš se bát. Podívej,“ řekla a jezdila si nožem po dlani, „vidíš, nic to nedělá. Podej mi ruku.“

V obavách jsem jí ruku podala a ona mi po dlani přejela nožem. Nebolelo to.

  „Tak vidíš. A teď mi dej kolínko, musím vytáhnout stehy!“ přikázala.

  „Nechceš mi vytáhnout stehy raději odjinud?“ namítala jsem.

  „No, když máš strach,“ pokrčila rameny Jarka.

Měla jsem.

  „Tak si vyber sama, odkud mám stehy vytáhnout,“ navrhla.

 Musela jsem chvíli přemýšlet, které místo mám nejmíň poškozené. Nabídla jsem jí loket, ten už byl skoro zahojený. Jarka si ho pozorně prohlédla a pravila: „To bude chtít operaci,“ a přejela ho stále připraveným nožem. Vyjekla jsem, na operaci jsem  ještě nebyla připravená.

  „Nemám narkózu!“ vykřikla jsem hrůzou.

 „Já úplně zapomněla!“ pleskla se Jarka dlaní do čela a nečekaně mi připlácla na nos formičku.

 „Zhluboka dýchej!“ poručila. Nemohla jsem zhluboka dýchat, nemohla jsem dýchat ani normálně a nemohla jsem jí o tom ani říct. Začala jsem zběsile šermovat rukama. Jarka mi pevně tiskla formičku na nos a snažila se ji tam udržet, uklidňovala mě slovy: „Uklidněte se, uklidněte se a dýchejte! Slepé střevo není žádná operace. To u nás operuje vrátný. Primář už běžel pro něj.“

   Z posledních sil se mi podařilo Jarku setřást. Z pudu sebezáchovy jsem se vymrštila na nohy, ale zapomněla jsem, že jsme pod stolem. Prudce jsem do něj narazila hlavou až stůl poskočil a srazil mě zpět k zemi. Spadla jsem na všechny čtyři a bolest kolen přehlušila bolest hlavy. To už u nás byl Vašek a zajímal se proč ten stůl stěhujeme.

   „Neruš nás! Hrajeme si,“ odbyla ho Jarka.

   Snažila jsem se z kolen překulit na zadek. Kolena příšerně bolela. Jarka mě se zájmem pozorovala.

  „To se tak moc bojíš operace? Vždyť je to jenom „jako“. Kopla jsi mě do břicha, určitě tam budu mít modřinu,“ řekla naštvaně.

  „Podívej se na moje kolena, ještě nebyla zahojená!“ fňukala jsem.

  „Nic jim není, ani krev neteče!“ mávla nad nimi Jarka rukou. Opravdu, krev z nich netekla. Byly jen trochu více červenější, než když jsem přišla k Jarce na návštěvu.

  „A určitě mám pořádnou bouli,“ nahmatala jsem si hrbol na hlavě. Jarka připustila, že tam mám něco, co ona ne. Chvíli si mě prohlížela a pak se mě zeptala: „Co to máš na obličeji?“

   Netušila jsem. Zavedla mě k zrcadlu. Byla jsem ráda, že při chůzi mohu ohýbat kolena. Koukla jsem se na sebe. Od nosu až po bradu podél obličeje jsem měla vyrytý červený ornament z formičky.

s-formickou.png

To už nás volala maminka k obědu, když mě spatřila zkameněla, teprve po chvíli pravila: „Co se ti to stalo? Co jste dělaly!?“

  „Už tak přišla.“ řekla Jarka a šla si sednout ke stolu. Při obědě všichni po mě pokukovali a dohadovali se, zda jsem tu rýhu v obličeji měla nebo ne. 

  Vašek, který chtěl být doktor, pravil, že to určitě není ekzém. Stále si můj vyrytý klikyhák prohlížel a zkoumal: „Je to nějak divně odřené…“ Také si nebyl jistý, zda jsem ten šrám při příchodu měla nebo ne. „Vždyť ty holky v klidu nepostojí!“ bránil svůj nedostatečný dohled.

  Nás dvě žádný problém netrápil, velice nám chutnalo a na nějaký šrám jsme nehleděly. 

   Vůně nedělního oběda probudila štěně a snažilo se dostat ven z krabice. Vašek vstal a šel ho vyvenčit. Rychle jsme dojedly a vydaly se za nimi.

  Štěně legračně běhalo po trávníku, ale jakmile nás spatřilo, utíkalo k nám. Asi jsem se mu moc líbila, protože hned na mě skočilo, porazilo mě a šlapalo po mě. V momentě mi vylízalo oči, protože jsem na chvíli neviděla. Vašek mě rychle zachraňoval. Sundával ze mě štěně a snažil se mě postavit na nohy. Moc mu to nešlo, stále mě bolela obě kolena po „Jarčině operaci“. Štěně se vykroutilo Vaškovi z rukou a znovu běželo ke mě, ale tentokrát jsem už věděla, co bude následovat, takže jsem si raději už sama lehla. Štěně po mě opět šlapalo a Vašek mě zachraňoval. Moc se mu to nedařilo. Moje kolínka mě nechtěly držet a podlamovaly se. Štěně čile skákalo kolem a chtělo mě povalit, nebo aspoň někam odtáhnout.

dan.png

  Vašek rozhodl, že mě raději zkonfiskuje a posadil si mě na ramena. Štěněti se to nelíbilo. Chtělo na ramena také a dělalo co mohlo, aby vyskočilo co možná nejvýše, při čemž se snažilo zachytit čehokoliv. Marně. Vašek kličkoval skvěle. Prokličkoval až před byt. Posadil mě vedle kouřícího dědečka v pruhovaných trenýrkách. Ten mě hned začal zpovídat: „Jak se ti líbí Dan?"

 „Nevím," řekla jsem a vůbec jsem nelhala. Vždyť Dana jsem si ještě nestačila pořádně prohlédnout. Ale i tak jsem věděla, že Dan je neobyčejně pracovité štěně. Zrovna vyběhlo z bytu a odnášelo noviny i s brýlemi. Maminka, tatínek a Vašek ho laskavým hlasem přemlouvali a lákali k sobě. Ten sice váhal, ale přemluvit se nedal. Když dědeček zjistil, že právě jeho brýle jsou v tlamě budoucího psa, změnil metodu a začala honička. Byla jsem ve výhodě. O nadhánění jsem už leccos věděla.

   „Systém! To chce lepší systém!“ vykřikoval Jarčin tatínek.

   „Houby systém! Lepší plíce by to chtělo!“ vykřikl udýchaný dědeček.       

  „Vážně, chce to lepší systém!“ trval na svém tatínek.                          

  „Ticho, chlapi! Ještě nás zavřou!“ okřikla je maminka.

  „Kam?“ ptal se Pepík a dovedně překážel  všem i samotnému Danovi. Také Jarku i mě to zajímalo a čekaly jsme na odpověď. Ta nepřišla, místo toho se tatínek naštval a dovolil Danovi nosit dědovy brýle.

  „Já nemám čas honit se s blbým čoklem. Musím jít na šichtu,“ řekl a šel si pro kalhoty. Také maminka odešla do kuchyně připravit tatínkovi svačinu. Dan vyplivnul vše co měl a odkráčel za mimi. Vašek dědovi podal uslintané brýle. Ten je utřel do svého trička a nasadil na nos.

  „Už vidíš?" zeptal se ho Pepík.

  „Jo, ale bez brýlí to bylo lepší.“       

  „Dědo, to jsou brýle na čtení.“ upozornil ho Vašek.

  „Teď mám brýle a zase nemám noviny,“ řekl smutně dědeček a díval se na užmoulaný chuchvalec novin ležící na zemi.

  „Přečteš si je zítra,“ utěšoval ho obouvající se tatínek. 

  „Ale nedovím se, co je dnes ve světě nového,“ staral se dědeček.       

  „To sis přečetl už včera. Vždyť žiješ v zemi, kde dnes znamená zítra!“ řekl tatínek a odešel do práce. Sedla jsem si na lavici vedle dědečka, byla jsem spokojená. U Jarky se mi líbilo. Ta byla spokojená také, měla mě i štěně.

  Přemýšlely jsme, co budeme dělat dál. Jarka navrhla, že musíme sehnat vycpaného medvěda, aby Dan mohl trénovat.“ 

  To byl problém. Jarka ani já jsme žádného medvěda nevlastnily.

  „Stačil by malý,“ mínila Jarka.

  Já nevlastnila žádného medvěda. Měla jsem jen mrkací pannu, kterou jsem dostala k Vánocům. Panna byla těžká, studená a tvrdá. Nic se s ní nedalo dělat. Aspoň jsem ji svlékla, když už se nedala nijak rozložit. Maminka mi nechtěla žádnou další hračku koupit, jelikož jsem si s ní nehrála. Vzala jsem tedy pannu za nohy a ponořila jí hlavu do hrnce s vařící vodou. Chtěla jsem, aby se zahřála, a taky jsem chtěla mamince dokázat, že si s ní hraji.

 

hrala-jsem-si.png

  Doufala jsem, že pak mi koupí něco rozumnějšího. Panna se na chvíli zahřála, změkla, srazily se jí vlasy a jejich barva už  taky nebyla to co dříve. Maminka mi nikdy neuvěřila, že jsem ji neostříhala a každému si pak stěžovala: „Tak ona dostane takovou krásnou mrkací pannu a ostříhá ji úplně na ježka!“

   Maminka byla velmi paličatá, trvala na svém a nikdy nepřipustila, že se to stalo úplně jinak.

 

Jarka řekla, že panna není to pravé. Nevěděly jsme, co si počít.

 „Asi musíme na skládku.“ rozhodla Jarka, „Třeba někdo nějakého medvěda vyhodil. Musíme ho najít! Ale ještě než půjdeme, musím si něco ověřit.“

Vedla mě dolů do sklepa. Pepík postřehl, že odcházíme a nenápadně se plížil za námi. Ovšem ne dost šikovně. Přišly jsme na to a pokusily jsme se schovat pod schody. Tam nás Pepík objevil. Jarka se ho pokusila odehnat. Ten se však jen tak nedal a začal řvát, že všechno řekne. 

 „Běž to rychle říct!“ křičela na něj Jarka. „Rychle běž, ať ti maminka neuteče!“

Pepík se otočil a upaloval nahoru vše požalovat.

 „Tak a máme klid,“ řekla spokojeně Jarka. Zavedla mě ke sklepním výklenku,  odsunula velkou bednu a pod ní byla  schová plechovka.

  „Kde jsi ji sehnala?“ zeptala jsem se. Plechovka se mi totiž velice líbila.

  „Víš, to měla babička od kávy. Za války měla obchod, teď ho už nemá, protože je mrtvá,“ prozradila Jarka a začala z plechovky vytahovat své poklady. Měla tam barevnou kuličku, kterou vyhrála. Velký spínací špendlík, jaký neměla ani moje maminka, i když často šila a zlomené pravítko.

 

poklad.png

  Jarka se chlubila: „Patřilo Vaškovi. Naštípla jsem ho sama. Víš, jaká to byla dřina? Vašek pak pravítko vyhodil a koupil si nové. Musela jsem pravítko zlomit, aby se mi vešlo do krabičky.“

  V krabičce se povalovala spousta knoflíků, každý byl jiný a dva jsem poznala, že jsou moje. Medvěda tam neměla.

 „Ať koukám, jak koukám, medvěda nemám. Nedá se nic dělat. Musíme na skládku,“ povzdychla si Jarka.

  A tak jsme šly. Dan opět spal. Musel spát, aby byl největší ze všech. Nenápadně jsme proklouzly ven z domu, aby nás Pepík nespatřil. Běžely jsme mezi domy, ve kterých bydlelo spousty cikánů a pokřikovali na sebe nějakou jinou řečí. Vůbec jsem jím nerozuměla.

  „To jsou cizinci?“ ptala jsem se Jarky.                                        

  „Proč se ptáš?“ divila se. 

  „Že tak divně mluví.“

  „Jim to nevadí,“ řekla Jarka „a já je neposlouchám.“

   V tu chvíli jedna cikánka něco zakřičela a Jarka si to namířila rovnou k ní. Běžela jsem také. Přiběhly jsme k ní a dostaly od ní chleba s něčím, co jsem neznala. Ptala jsem se Jarky, co ta paní volala. 

  „No, že kdo má hlad, ať si přijde pro jídlo.“ 

  „Ty jí znáš?“ 

  „Ne, viděla jsem ji prvně. Asi je tu na návštěvě,“ vysvětlila Jarka a s chutí baštila. Za chvíli jsme došly ke skládce. Kolem byla spousta osamělých věcí, ale medvěd žádný i když jsme hledaly sebe důkladněji.

 „Dnes nemáme štěstí, ale když už jsem tady, tak vyberu aspoň nějaký dárek mamce,“ řekla Jarka a zvedla ze země hrnec. Měl sice děravé dno, ale uznaly jsme, že taková malá dírka přece vadit nemůže. Cestou zpátky nesla chvíli hrnec Jarka a chvíli já. Hrnec měl totiž jen jedno ucho. Spokojeně jsme přišly k Jarce domů. Pepík byl opět na pískovišti. Jarka pyšně  podala hrnec mamince a popřála jí k svátku vše nejlepší. Maminka poděkovala, převzala hrnec a poslala nás umýt ruce. Když jsme se vrátily do kuchyně, zahlédla jsem oknem Vaška, jak odnáší náš darovaný hrnec k popeláku. Maminka krájela buchtu a nalévala do hrnečků kakao.                           

  „Už musíte mít holky hlad,“ poznamenala.

  „My už jsme jedly u cikánů,“ uklidnila jsem ji.

Přiblížil se večer a já musela, ač nerada, domů. Jarka posmutněla. Vašek ji začal utěšovat: „Vždyť se zítra zase uvidíte.“

  „Tomu ty nemůžeš rozumět,“ zkormouceně povídá Jarka. „Věrka není tvoje kamarádka, ale moje! Mě se bude po ní stýskat!“ 

  „Neboj, ty to přežiješ, hůře budeme na tom my. Tobě se bude stýskat a my to odskáčeme.“ 

  Vyšla jsem ve smutečním doprovodu Jarky k domovu. Na pískovišti jsem zahlédla Pepíka s naším hrncem.

  „Vidíš, stejně se hodil, nenadřely jsme se nadarmo,“ prohodila spokojeně Jarka.

 

darek.png

                                                  Dárek pro maminku