Hurá na krtka
Byla jsem moc ráda, že Jarce se podařilo maminku přemluvit a přijít. Měly jsme před sebou spoustu práce a jasný cíl. Nakukovaly jsme přes plot do vedlejší zahrady a očima si vybíraly kočku. Nejvíc se mi líbila ta velká mourovatá. Znala jsem ji - občas navštívila i naši kuchyň. Vždycky se podívala, co se u nás vaří dobrého a pak znechuceně odešla. Jedla jen libové syrové maso.
Dírou v plotě jsme se dostaly na sousedovou zahradu. Přiblížila jsem ke kočce a opatrně ji vzala do náruče. Byla heboučká a těžká. Přitulila se a začala hlasitě vrnět.
Pomalu jsme s Jarkou zamířily ke školce. Čím blíž jsme byly krtinci, tím těžší a neklidnější kočka byla. Už nevrněla. Občas se snažila vykroutit z mého sevření.
Konečně jsme došly ke školce a protáhly se mezerami v plaňkovém plotě. Došly jsme ke krtinci. Posadila jsem kočku přímo na něj. Té se však lovit nechtělo - chtěla pryč. Jarka ji popadla za krk a snažila se ji nacpat hlavu do krtince. To už ale bylo na kočku moc. Rozlítila se, výhružně zavřeštěla, vymrštila se a zaťala drápy i zuby do Jarčiny ruky. Jarka zaječela a pustila ji - teď pro změnu držela kočka Jarku. Jarka přidala na řevu. Kočka ji pustila, odskočila kousek stranou a začala si olizovat tlapky. To samé dělala i Jarka - nasliněným kapesníkem se snažila setřít krev. Moc se jí nedařilo, ze škrábanců stále krvácela.
"Potvora jedna! Viděla jsi to?! Ještě že krtek nevylezl, ona by ho snad zabila," nadávala Jarka.
"Musíme kočku vrátit, není naše," starala jsem se a opatrně jsem šla ke kočce. Jenže kočka už s námi nechtěla mít nic společného a utekla přes plot.
"Co teď? Co když zabloudí a nenajde cestu domů?" strachovala jsem se.
"Ať táhne, dobře jí tak! Stejně je k ničemu, " řekla naštvaně Jarka.
Šly jsme zpátky k domovu. Jarka se snažila nekrvácet. Cestou jsem kontrolovala Jarčinu ruku a pohledem pátrala, zda nezahlídnu ztracenou kočku. Sedly jsme si v zahradě na lavičku pod stromem a obě si prohlížely škrábance.
"Chtělo by to operaci," navrhla jsem vážně.
"Cože?!" vyděsila se Jarka.
"Vím kde má maminka tinkturu," dodala jsem klidně.
"Jen se opovaž! Jdi ode mě dál!" rozkřičela se Jarka na celé kolo.
"Musím ti to ošetřit," snažila jsem se ji uklidnit.
"Nikdy! Já si to ošetřím sama! Stejně je to tvoje chyba! Tys vybrala tu bestii!"
"Neměla jsi jí strkat hlavu do krtince!" bránila jsem se.
"Chtěla jsem, aby se podívala na krtka. Má menší hlavu než ty!"
"Jenže se jí to nelíbilo," namítala jsem.
"Chtěla jsem jí usnadnit lov, aby věděla, kudy krtek poleze," vysvětlovala Jarka.
Znovu jsme si prohlížely její poškrábanou ruku. Teď, když už krev netekla, nevypadala tak hrozně.
"Vidíš? Už se to hojí i bez tinktury," řekla spokojeně Jarka a hýbala všemi prsty, aby dokázala, že je ruka v pořádku.
"Musíme vybrat jinou kočku. Chytřejší! Teď vybírám já," rozhodla Jarka a vklouzla do Sládkovy zahrady. Chvíli se rozhlížela a po chvíli si vybrala bíločernou kočku. Pomalu se k ní přiblížila, opatrně ji uchopila do náruče a odnášela přes naši zahradu směrem ke školce.
Kočka chvíli vrněla, ale čím blíž jsme s kočkou byly u školky, tím méně se jí to líbilo. Těsně před školkou se s Jarkou začala prát. Boj vyhrála kočka na celé čáře. Jarka znovu krvácela.
Mě ale víc než krvácející Jarka vyděsilo, že kvůli mně soused Sládek přišel už o dvě kočky. Ještě horší bylo pomyšlení, že pokud by jejich zmizení začal vyšetřovat a já bych neřekla pravdu, zkřivil by se mi nos a určitě i zfialověl jako strýci Fabiánovi. Tahle představa mě rozplakala.
Jarka mě objala a chlácholivě řekla: "Neboj, neumřu. Koukej, můžu hýbat prstama! Ty kočky se asi na nás snad domluvily!"
Opět jsme šly domů. Na zahradě jsme si sedly na lavičku pozorovaly krvácející ruku a já opět Jarce nabízela lékařskou pomoc. Jarka se rozčilovala: "Kočky jsou praštěné! Už si s nimi nehraju! Musíme vymyslet něco jednoduššího."
Seděly jsme a přemýšlely, jak chytit krtka.
"Ochočíme si žížalu," navrhla Jarka.
"Žížalu jsme už jednou měly."
"No jo, jenže nebyla ochočená. Proto zdrhla. Teď ji ochočíme," vysvětlovala Jarka.
"Co chceš s ochočenou žížalou?" nechápala jsem.
"No, co. Ochočená neuteče! Přiláká krtka a my ho chytíme."
"Ale jak by ho přilákala! Žížala je slepá, nemá oči! Krtka neuvidí!" upozornila jsem na vadu žížal.
"Tak jí nějaké nakreslíme," rozhodla Jarka a vydala se na lov.
"U nás žížalu nenajdeš," zapochybovala jsem. "Slepice už všechny pochytaly. Ale vím, kde jsou housenky."
"Housenky? Ty pěstuješ housenky?" divila se Jarka, která odhodlaně lozila po čtyřech a obracela kameny.
"No, čekám až z nich budou motýli," ukazovala jsem Jarce náš salát obsypaný zelenými housenkami. Jarka je zaujatě okukovala a šťouchala do nich prstem.
"Z nich nikdy motýl nebude. Vůbec na to nevypadají" zapochybovala.
"Tatínek říkal, že bude. Housenka jí a jí pak se zakuklí. Pak z kukly vyletí motýl. Z nejškaredějších housenek jsou nejhezčí motýli," vysvětlila jsem.
"Tahle housenka je nejvíce škaredá. To bude asi ten nejkrásnější motýl. Co s ním uděláš?"
Pokrčila jsem rameny: "Nevím, ale chtěla bych mít na zahradě nejvíce motýlů na světě."
Jarce se můj nápad líbil a zasnila se: "Bylo by to fajn. Jistě by chodili lidi i zdaleka dívat se na ně." najednou Jarka vykřikla a plácla se dlaní do čela: "Mám nápad! Uděláme si bleší cirkus!"
"Co je to?" zajímalo mě.
"No, musely bychom sehnat nějaké brouky, blechy, a taky žížaly. Motýly už máme," ukázala Jarka na housenky. "Taky nějaké vosy, aby bylo napětí. Já budu krotitel," nadšeně se usmívala Jarka.
"Co když tě zase poštípají?"
"Kdyby tak neměly žihadla," vzdychla si.
"Co kdybychom místo vos ochočily nějaké mouchy?" navrhla jsem.
"To je nápad! Nikdo nic nepozná. Řekneme, že jsou to vosy z ciziny," zaradovala se Jarka. Než odešla domů, slíbily jsme si, že si založíme bleší cirkus.
