Trampoty s babičkou
Od autobusové zastávky k chalupě to byl jen kousek. Dědeček seděl před chalupou a pokuřoval ze své faječky. Byl rád, že zase může mluvit s někým jiným než jenom s babičkou. Hned po příjezdu se Miloš a Zdenka okamžitě vytratili. Já tolik štěstí neměla. Babička nelenila a hned si mě přivlastnila a začala zakazovat: "Ty nikam nechoď, za chvíli bude tma. Začnou lítat netopýři. Mohou se ti zamotat do vlasů, pak bychom tě museli ostříhat dohola. K potoku taky nesmíš, je tam voda. Stejně za chvíli bude večeře." a táhla mě za rukáv do kuchyně.
Navzdory všem výstrahám jsem při první příležitosti kuchyň nenápadně opustila a šla se projít. Jako vždy jsem zamířila nejdříve k potoku. Zajímalo mě, jestli je v něm konečně hodně vody. Byla jsem zklamaná - na dně potoka, kde bývalo vody víc, se objevily suché kamenité ostrůvky. Nahlédla jsem pod poslední schod v potoku, zda tam je ten velký pstruh. Doufala jsem, že teď, když je vody málo, si ho konečně prohlédnu. Nebyl tam. Mrzelo mě, že se přestěhoval. Vydala jsem se na obhlídku vesnice, došla jsem až k hájence. Zdenku a Miloše jsem viděla jak sedí s místními dětmi na lavičce a veselé si povídají. O moji přítomnost nestáli. Eva ven nesměla, protože venku se už smrákalo, tak jsem šla k chalupě a nechala se babičkou "zatknout". Jakmile mě babička odvedla do kuchyně, vyběhla ven s baterkou v ruce. Při večeři jsem poslouchala jak se vesnici opět nese její zoufalé, srdceryvné: "Zdenooo!.... Milošiii!... Je tmaaa!..."
Maminka jen obrátila oči v sloup, zalomila rukama a tiše pronesla: "Ještě že nás není víc. Celá dědina hned ví, že jsme tady."
Dědeček využil babiččiny nepřítomnosti a pustil rádio. Jindy nesměl - měl dovoleno poslouchat jen odpolední a večerní zprávy. Bez babičky byla kuchyň docela útulná, nikdo nekomandoval, nikdo na nás nedohlížel, hudba hrála, oheň praskal v peci a dědeček s tatínkem si vyměňovali názory na politickou situaci. Maminka natírala chleby paštikou a na pár chvil vládl klid a mír - až do příchodu babičky.
Energicky vkročila do kuchyně a nasupeně hlásila: "Miloš a Zdena nikde nejsou! Vypni to rádio! Není slyšet vlastního slova!" obořila se na dědečka. Ten okamžitě uposlechl a rádio vypnul.
"Proč, babi, vždyť tak krásně hrají?" zastávala se hudby maminka.
"Bolí mě hlava z toho kraválu! Mám ráda ticho!" odsekla babička.
Nic tomu ale nenasvědčovalo, protože se hned pustila do bouřlivé diskuse: "Všichni jste tak klidní! Nikoho z vás nezajímá, kde jsou Miloš a Zdena! Všude jsem byla, u sousedů jsem se ptala, volala jsem - a oni nikde! Copak vás nezajímá, co se s nimi stalo?!"
Maminka ji opět uklidňovala: "Babi, nebojte se o ně."
"To se ti lehce řekne! Co když je někdo ukradl?! Četla jsem to v novinách - počkej, mám je schované, zaškrtla jsem si to!" oznámila babička a začala probírat uschované noviny.
"Babi, i kdyby někdo Miloše a Zdenu ukradl, pod první lucernou by poznal, že udělal chybu. Věřte, že by je vrátil - a rád."
"Anči, kdybys tak nemluvila," durdila se babička.
"Vždyť oni se vrátí - kde by se měli tak dobře? Dostanou najíst, napít, sem tam i na prdel ... Nic jim neschází, až na pár maličkostí," řekla maminka co nejklidněji.
A měla pravdu. Zdena i Miloš se vrátili, nikdo je neukradl. Hladový Miloš se s chutí pustil do jídla, zato Zdena jedla jen tak, aby se neřeklo. Ukousla si malinkatý kousek chleba, který pak dlouho žmoulala v puse.
"No, pořádně si kousni! Chleba ti nic neudělá - na rozdíl ode mě!" mračila se na ni maminka. "Jez, jez, ještě mě budou sousedi pomlouvat, že ti ani nedám najíst. Takové vyžle je z tebe - schováš se i za štachetou v plotě. Foukne vítr a jsi fuč!"
Zdenka se jen ošívala. Jídlo k životu moc nepotřebovala.
"Kdo je najezený - umýt, vyčůrat a spát!" zavelela maminka.
Rychle jsem popadla chleba a po vzoru Zdenky ho začala jíst. Taky jsem sousto přehazovala v ústech zleva doprava a žmoulala ho co možná nejdéle. V rodinném kruhu se mi líbilo, stále se něco dělo. Hlavně mě bavila babička, která dokázala rozbrnkat i tu nejmenší maličkost do podoby hororu. Ale dlouho se večeře protahovat nedala. Maminka mě brzy prokoukla a hnala mě od stolu.
"Anči, vždyť Věrka má ještě hlad!" zastávala se mě babička.
"Na noc není zdravé se přecpávat! Všichni půjdou dnes brzy spát. Zítra je pracovní den - bude se sekat dříví na zimu!" řekla rozhodně maminka. A já se začala těšit na ráno - konečně mi nikdo neuteče. S radostí jsem opustila kuchyň a zamířila do svého pelíšku.
Bylo rozhodnuto - den pro mě skončil. Ale zítřek je tu cobydup. Odhrnula jsem závěs a chvíli pozorovala noční oblohu, která nakukovala oknem. Pak jsem zastrčila hlavu pod polštář. Dbala jsem na to, abych měla hlavně schované uši. Jen tak jsem se cítila v bezpečí. Stále jsem se bála, že mi do nich někdo nalije jed. Zvolna jsem usínala.
