Jedeme domů
Ráno, okamžitě po probuzení jsem se posadila na posteli a rozkoukávala se kolem. Opět jsem byla sama. Zválené postýlky mých sourozenců prozrazovaly, že v nich někdo přece jenom spal. Nelenila jsem. Hbitě jsem vyskočila z postele a upalovala dolů po špičkách, aby mě babička neslyšela. Doufala jsem, že natrefím na některého ze svých sourozenců. Všude však bylo ticho.
Dostala jsem strach, že mi opět všichni utekli a já zas budu muset trávit čas s babičkou. Napadlo mě, že nejspíš jsou všichni v kuchyni a potichu snídají. Sice jsem tomu nevěřila, protože kde byli mi sourozenci, tam ticho nikdy nebylo. Abych se o tom ujistila, potichounku jsem se přišourala ke kuchyňským dveřím a přiložila na ně ucho. Nic, kromě svého dechu jsem neslyšela. To ticho mě vyděsilo. Nebyla jsem na něj zvyklá. Srdíčko se ve mně splašilo a já vyběhla před dům. Abych měla větší rozhled, vystoupala jsem tři schody, které vedly k silnici. Tam jsem zůstala stát a rozhlížela se, zda nezahlédnu kohokoliv, kdo by mě vysvobodil z babinčina područí.
„Věrka utíká!“ vytrhla mě z pozorování náhle babička. Než jsem se nadála, už mě držela za ruku, táhla mě ze schodů a vřískala na celou dědinu: „Vidíš Ančí! Ještěže jsem šla kolem! Jinak by ji přejelo auto!“
„Žádné auto tady nejelo,“ špitla jsem na svou obranu.
„Ale mohlo jet! Mohlo tě srazit a byla bys rozmačkaná na placku!“
To mě zaujalo.
„A jak bych byla placatá babičko,“ vyzvídala jsem.
„Strašně! Byl by z tebe mastný flek,“
Tahle informace mi k pochopení moc nepomohla a tak jsem položila tu samou otázku znovu.
„Až na silnici uvidím přejetého ježka nebo žábu, tak ti ji ukáži.“ slíbila babička. Poprvé v životě jsem se začala na procházku s babičkou těšit.
„Nesmíš běhat bosky! Co kdybys šlápla na včelu!“ rozdurdila se opět babička.
Nechápala jsem. Přeci kdybych šlápla na včelu obutá, tak bych jí ublížila. Kdežto pod bosou nohou bych ji ucítila a nezašlápla ji. Babička mi však nedala šanci na vysvětlení.
„Vidíš Anči! Nedáváš na Věrku dobrý pozor! Kdybych tu nebyla, tak by utekla!“ začala babička napomínat maminku, která vyšla ze zahrádky za domem.
„Kam by utíkala,“ odvětila maminka unaveným hlasem.
„Na cestu! Taktak jsem ji odchytila! A běhá bosky!“
„Tak to by daleko neutekla,“ řekla maminka a poslala mě štandopédem se převléct a obout.
Setřepala jsem z ramene, křečovitou ruku babičky a vyběhla schody nahoru do světničky po čtyřech. Šlo to mnohem rychleji než po dvou. Snažila jsem se být co nejrychleji z dosahu babičky a taky jsem nechtěla, aby mi maminka utekla.
„Zašpiníš si ruce! Ne abys je dávala do pusy!“ křičela za mnou babička.
Nahoře v pokojíčku jsem se bleskurychle převlékla z pyžamka do trička a trenýrek a pospíchala dolů do kuchyně za maminkou. Tušila jsem, že tam bude připravovat pro mě snídani. Dnes jsem byla rozhodnutá, že se od ní nehnu ani na krok. Maminka se totiž dokázala zašívala před babičkou mnohem důmyslněji než já.
Než šla maminka vařit oběd, přemlouvala mě, abych si raději hrála venku, že je krásně. Já však věděla, že mě babička stejně pod nějakou záminkou odchytí a přitáhne do kuchyně.
Sedla jsem si do koutku k malému stolečku, špuntem od octa „razítkovala“ pohledy a pozorovala dění v kuchyni.
Příprava obědu byla pro maminku dramatická. Babička čile pobíhala kolem ní a bedlivě sledovala, zda maminka nečiní něco proti jejím pravidlům. Totiž, každé kuchyňské náčiní bylo určené pouze na jedno speciální použití. Vařecha na smaženici se nikdy nesměla použít na zamíchání čehokoliv jiného. V každém hrnci, nebo v kastrolu se smělo vařit pouze to k čemu byl předurčen. Totéž pravidlo platilo o nožích, prkýnkách, cednících a dokonce i o lžičkách. Babinčin kredenc podle toho vypadal. Byl doslova přeplněn nádobí a jen ona ho dokázala poskládat tak, aby se dvířka dala zavřít.
Prostě vše mělo svůj řád a babička na něj neúnavně dohlížela.
„Nač bereš ten hrnec!?“ zeptala se babička maminky, která zrovna uchopila v kredenci jeden z hrnců za ucho.
„Potřebuji ho na brambory,“
„Ten ne! Ten je na polívku! Vezmi si tenhle!“
„Ten je malý!“ protestovala maminka.
„Nám s dědečkem vždycky stačil a ještě zbylo!“
„Babičko, tohle by nestačilo ani Milošovi,“
„On tak hodně jí!?“ divila se.
„Ano. Je ve vyvinu. Proto musím vzít tenhle!“
„Ale tenhle je na polívku!“ bránila hrnec babička.
Maminka teda sáhla po jiném.
„Ten ne! Vněm vařím knedle!“ zaječela babička a rvala mamince hrnec z rukou.
„Tož si mám jít vypůjčit hrnec od sousedu.“ řekla rezignovaně maminka a už to vypadalo, že to vážně udělá.
„Anči! Copak ses zbláznila!“ vykřikla babička a bleskurychle se postavila do dveří a zapřela se v nich rukama.
„Babi, nechte mě vařit.“ řekla maminka vyčerpaně, „Raději běžte zkontrolovat chlapy, zda už mají to dříví nasekané,“
Babička najednou byla jak na jehlách, samým hlídáním maminky zapomněla dohlédnout na dědečka a tatínka. Chvíli nejistě přešlapovala, pak vyběhla z kuchyně se zoufalým lkaním: „Až v tom hrnci budu vařit knedle, tak budou smrdět bramborami!“
Maminka zvedla oči ke stropu a tam se někoho zoufale zeptala: „Za co! Čí jsem kohosi zabila!“
Oběd byl skvělý, i když maminka vypadala velmi vyčerpaně. Jen tak pro sebe si tichounce pošeptávala: „Já se tak těším domů,“
Na rozdíl od maminky jsem se domů netěšila. Měla jsem strach z cestování.
Při balení naších zavazadel maminka pookřála, ale ne na dlouho. Babička totiž začala dohlížet co sebou bereme a taky zda to maminka správně do tašek ukládá. Nad medem, který maminka koupila od místního včelaře, babička obzvlášť dohlížela.
„Nezapomněli jste ten med?“ začala s otázkami babička.
„Je v tašce,“ ujistila ji maminka.
„Máte tu sklínku dobře zabezpečenou?! Aby se nevylil, bylo by ho škoda,“
„Babičko nebojte se.“ řekl tatínek a bylo na něm vidět, že i jeho pomalounku klid opouští.
„Já se nebojím, jen se starám. Je to totiž moc dobrý med, byla by ho škoda.“ nedala se odbýt babička.
„Zašprajcovala jsem ho oblečením!“ vykřikla zoufale maminka.
Babička nevěřila, pro jistotu nahlédla do tašky, rukama zkontrolovala zda je dobře zabezpečený a nepřevrhne se. Byla spokojená, jen ještě připomněla: „Nesmíte tu tašku položit na bok! Musíte dohlížet, aby stála takhle!“ vzala tašku, v ruce ji potěžkala, jako by s ní chtěla odejít a pak ji opět postavila na místo, kde stála původně.
Maminka se zahleděla do stropu a něco si tichoulince šeptala.
Teď babička svou pozornost obrátila k tatínkovi.
„Alfons, nezapomněl jsi občanku a peněženku?“ zeptala se přísně.
„Ne, nezapomněl babičko. Mám všechno v saku.“ odpověděl klidně tatínek.
„Víš to jistě?“ nedala se babička.
„Vím, nic jsem z kapes nevyndával.“
„No právě! Vůbec nevíš, zda jsi peněženku třeba nevytratil! Co když jsi ji ztratil?! Přesvědč se!“ trvala na svém babička.
Tatínek, aby měl pokoj, sáhl do saka a ukázal babičce občanku i peněženku. Pak zkontroloval čas na svých hodinkách, pohlédl na maminku a uchopil za uši tašku z medem. Byl to signál, že nastal čas loučení. Maminka srdečně objala dědečka a já cítila, že v tom obětí je víc než jen nashledanou. Všichni jsme se houfně rozloučili a spěchali k zastávce autobusu. Babička nás šla doprovodit. „A kdy zase přijedete?!“ zajímalo ji. „Musí se zpravit plot a taky dosekat to dříví na zimu,“
„Přijedeme za čtrnáct dní,“ ujistila ji maminka.
„Tady začíná zima dřív, než u vás!“ připomínala babička.
„Těch čtrnáct dnů ještě podzim vydrží,“ ubezpečovala ji maminka.
„Nezapomněli jste zhasnou v té vaší světničce?“ zajímalo babičku, „Já už tam nevylezu a kdyby se čtrnáct dní svítilo, …“
„Babi! Zhasla jsem! Šla jsem poslední!“ odpověděla rázně maminka.
„No, nenervuj se Anči, já se jen starám!“
„No právě,“ povzdechla si maminka tichounce.
Konečně byl autobus zde. Poslední zamáváni a jeli jsme.
Z autobusu jsme přešli na vlakové nádraží. Tam maminka rozhodla, že pojedeme rychlíkem. Tatínkovi se to moc nehodilo. Vlak stavěl jen třikrát a to jen na chvíli. Dvě hodiny bez cigarety byly pro tatínka hotová muka, ale podřídil se.
Vagóny rychlíku byly prázdnější. Seděli jsme všichni i když jsme byli roztroušení. Seděla jsem vedle maminky a z dálky pozorovala tatínka. Připomínal studenta. Jeho pravá ruka zvyklá stále držet cigaretu, měla vztyčený ukazováček s prostředníčkem. Tatínek působil dojmem, že se hlásí, ale nikdo ho nevyvolal.
