Jedeme domů
Když jsem ráno procitla, všichni ještě spali. Jen maminka nebyla v posteli. Tiše jsem se vytratila z pokoje, abych spáče nevzbudila. Po špičkách jsem sešla dolů, odkud jsem slyšela hlasy babičky a maminky. Jejich rozhovor mě velmi zaujal,
"Ty sis, Anči, nevšimla, že Miloš se vrátil úplně opilý?" nadhodila téma babička.
"Babičko, Miloš určitě nepil!" řekla maminka.
"Jak to můžeš, Anči, tak s jistotou tvrdit?" nedala se babička.
"Znám Miloše. Viděla jsem ho přijít," nedala se maminka.
"A ty sis nevšimla, že smrděl kouřem! Určitě už kouří!" zahájila babička další útok.
"Babičko, jistě že smrděl kouřem, byl u táboráku. Až bude rozvážet hnůj, bude smrdět jinak."
"A byl opilý, to mi nevymluvíš!" trvala babička na svém.
"Proč si to myslíte, babi?"
"Protože se stále řehnil!" vytasila babička svůj trumf.
"Miloš se řehni pořád!" už méně klidně odpověděla maminka.
"Ty to Anči, bereš na lehkou váhu. Přečtu ti, jak se mladiství opili a zapálili stoh. Hned ti ty noviny přinesu, mám to podtržený v rámečku," slibovala babička.
"Miloš kromě táboráku nezapálil nic! Vrátil se v pořádku! Babičko, jen zbytečně čeříte vodu," rozčílila se maminka.
"Anči neměla bys Miloše pouštět večer k táboráku! Byla jsem se tam podívat. Byli bez dozoru! Ty nevíš, co všechno děcka dovedou!" rozčílila se i babička.
"Babičko, vím. Nikdo mi v tom školení dávat nemusí. Já sama mohu školit," řekla rozčíleně maminka a odešla z kuchyně. Všimla si, jak sedím na lavičce před domem.
"Co ještě nespíš!" vybafla na mě.
"Už mám velké oči, podívej," a vykulila jsem na maminku svá kukadla, aby viděla, že už jsem vyspaná.
"Mami, Miloš pil?" zeptala jsem se se zájmem.
"Ještě ty s tím začínej!" okřikla mě. "Ještě, že jedeme dnes domů, jinak by to tu nedopadlo dobře."
"Co by se mohlo stát?" zajímalo mě.
"Odvezli by mě do cvokhauzu! Tam bych snad měla konečně pokoj."
Babička už byla taky před chalupou. Slyšela poslední větu a hned ji rozvinula: "Anči, kdyby ses nerouhala! Copak tady nemáš klid?"
"V Ostravě mám větší," zabrblala si pod nosem maminka.
"A ten vzduch," nepřestávala babička nasrávat maminku. Maminka se jen nadechla a odcházela za barák.
"Anči, kam jdeš?" zajímalo babičku.
"Tam kam i císař chodí pěšky," řekla nahlas maminka a tichounce dodala. "Je to na posrání."
Maminka odešla ke kadibudce a babička si začala všímat mě.
"Tak co, už ses vyspala?"
"Ano," kývala jsem souhlasně hlavou.
"A co Miloš? Spí?" vyzvídala.
"Ano,"
"Já se nedivím, přišel pozdě v noci, určitě pil a kouřil. Já to poznám, mě hned tak nikdo neoklame. Byla jsem se na ten táborák podívat. Všichni se řechtali na celé kolo, i holky tam byly," vyprávěla babička co u táboráku postřehla.
"Babičko, Miloš se řechtá pořád," zopakovala jsem maminčinu větu.
Byla to pravda. Miloš byl stále veselý a nespoutaný. Málokdy byl smutný nebo vážný.
"To není pravda, když s ním mluvím, neřechtá se," to byl silný argument. Neznala jsem nikoho, kdo by se po rozhovoru s babičkou usmíval. Dokonce ani Miloš,
"A včera se usmíval!" trvala na svém babička.
"Asi mu něco přišlo k smíchu," mínila jsem.
"Co mu přišlo k smíchu?!" vyzvídala babička, "Co o tom víš?"
Nevěděla jsem nic. Opravdu. Čím více jsem znala babičku, tím víc jsem chápala, že babička není k smíchu.
Dusot nohou po schodech prorazil ticho - všichni už byli vzhůru. Miloš se řítil dolů jako lavina, Zdeňka za ním v těsném závěsu, jen tatínek kráčel dolů klidně, procházkově.
Najednou byla kuchyň plná lidí a babička nevěděla komu má dřív věnovat svou pozornost. První na ráně byl tatínek šulající v prstech cigaretu.
"Alfons, ještě nekuř! Na lačný žaludek se nekouří! Psali to v novinách! Počkej až po snídani! Kde je Anča? Naposledy jsem ji viděla, jak šla na záchod, a ještě se nevrátila! Co když se jí udělalo špatně?" řekla babička vzrušeně. Tatínek vyšel z kuchyně.
"Jdeš ji hledat?" volala za ním babička.
Tatínek si spokojeně sedl na lavičku před dům a zapálil si cigaretu. Dědeček si k němu přisedl se svou faječkou. Oba pokuřovali a hleděli někam do dálky. Zdenka mezitím vytáhla z kredence talíř, ze šuplíku nůž a ze spížky pecen chleba. Babička jí zručně nůž sebrala.
"Co kdyby ses píchla! Mám všechny nože nabroušené! Víš, jak je špitál daleko?" hned se otočila, koukla na mě a nadurděně řekla: "Jak to, že jsi ještě v pyžamu? Už je osm!" Pak se zaměřila na Miloše a pravila: "Já vím, že jsi včera pil a kouřil! Mě neoblafneš! U táboráku byly i děvčata!" Hned stočila svůj přísný zrak na mě a rázně přikázala: "Převleč se! Kdyby přišel pošťák a viděl tě v pyžamu, co by si asi pomyslel!?"
"Že právě vstala," Odpověděl nevzrušeně Miloš.
Raději jsem opustila kuchyň a šla se převléct. Dělala mi starost maminka, opravdu nějak dlouho byla na záchodě. Začala jsem se o ni bát.
Převlečená jsem běžela ke kadibudce za domem, maminka tam nebyla. Našla jsem ji sedět na kbelíku u potoka a zpívat: "Měsíčku na nebi ..."
Při balení naších zavazadel maminka pookřála, ale ne na dlouho. Babička totiž začala dohlížet co sebou bereme a taky zda to maminka správně do tašek ukládá. Nad medem, který maminka koupila od místního včelaře, babička obzvlášť dohlížela.
„Nezapomněli jste ten med?“ začala s otázkami babička.
„Je v tašce,“ ujistila ji maminka.
„Máte tu sklínku dobře zabezpečenou?! Aby se nevylil, bylo by ho škoda,“
„Babičko nebojte se.“ řekl tatínek a bylo na něm vidět, že i jeho pomalounku klid opouští.
„Já se nebojím, jen se starám. Je to totiž moc dobrý med, byla by ho škoda.“ nedala se odbýt babička.
„Zašprajcovala jsem ho oblečením!“ vykřikla zoufale maminka.
Babička nevěřila, pro jistotu nahlédla do tašky, rukama zkontrolovala zda je dobře zabezpečený a nepřevrhne se. Byla spokojená, jen ještě připomněla: „Nesmíte tu tašku položit na bok! Musíte dohlížet, aby stála takhle!“ vzala tašku, v ruce ji potěžkala, jako by s ní chtěla odejít a pak ji opět postavila na místo, kde stála původně.
Maminka se zahleděla do stropu a něco si tichoulince šeptala.
Teď babička svou pozornost obrátila k tatínkovi.
„Alfons, nezapomněl jsi občanku a peněženku?“ zeptala se přísně.
„Ne, nezapomněl babičko. Mám všechno v saku.“ odpověděl klidně tatínek.
„Víš to jistě?“ nedala se babička.
„Vím, nic jsem z kapes nevyndával.“
„No právě! Vůbec nevíš, zda jsi peněženku třeba nevytratil! Co když jsi ji ztratil?! Přesvědč se!“ trvala na svém babička.
Tatínek, aby měl pokoj, sáhl do saka a ukázal babičce občanku i peněženku. Pak zkontroloval čas na svých hodinkách, pohlédl na maminku a uchopil za uši tašku z medem. Byl to signál, že nastal čas loučení. Maminka srdečně objala dědečka a já cítila, že v tom obětí je víc než jen nashledanou. Všichni jsme se houfně rozloučili a spěchali k zastávce autobusu. Babička nás šla doprovodit. „A kdy zase přijedete?!“ zajímalo ji. „Musí se zpravit plot a taky dosekat to dříví na zimu,“
„Přijedeme za čtrnáct dní,“ ujistila ji maminka.
„Tady začíná zima dřív, než u vás!“ připomínala babička.
„Těch čtrnáct dnů ještě podzim vydrží,“ ubezpečovala ji maminka.
„Nezapomněli jste zhasnou v té vaší světničce?“ zajímalo babičku, „Já už tam nevylezu a kdyby se čtrnáct dní svítilo, …“
„Babi! Zhasla jsem! Šla jsem poslední!“ odpověděla rázně maminka.
„No, nenervuj se Anči, já se jen starám!“
„No právě,“ povzdechla si maminka tichounce.
Konečně byl autobus zde. Poslední zamáváni a jeli jsme.
Z autobusu jsme přešli na vlakové nádraží. Tam maminka rozhodla, že pojedeme rychlíkem. Tatínkovi se to moc nehodilo. Vlak stavěl jen třikrát a to jen na chvíli. Dvě hodiny bez cigarety byly pro tatínka hotová muka, ale podřídil se.
Vagóny rychlíku byly prázdnější. Seděli jsme všichni i když jsme byli roztroušení. Seděla jsem vedle maminky a z dálky pozorovala tatínka. Připomínal studenta. Jeho pravá ruka zvyklá stále držet cigaretu, měla vztyčený ukazováček s prostředníčkem. Tatínek působil dojmem, že se hlásí, ale nikdo ho nevyvolal.
