Schovávaná
Ve školce jsem se snažila skrýt svou rozbitou bradu. Hlavně jsem nechtěla, aby ji viděl Jakub. Mohla jsem být klidná, ten dál dělal, že mě nevidí.
Bylo hezky a tak nás učitelky vypustily na dvorek školky. Zapojila jsem se zvesela do hry na schovávanou a šla pikat. Opřela jsem si hlavu o zeď a čekala, až Jarka, nebo někdo z dětí zavolá „úúž“.
Po chvíli Jarka konečně zavolala. Chtěla jsem se hned pustit do hledání. Otočila jsem se, ale zapomněla jsem odstoupit od stěny. Nosem jsem škrkla o omítku a ta mi sedřela špičku nosu. Cítila jsem, jak mi začala téct krev. Stála jsem a nikoho nehledala. Jarka vykoukla z úkrytu a začala křičet: „Věrce teče krev z nosu!“
Učitelky mě považovaly za hrdinku, jelikož jsem nebrečela. Nemohla jsem brečet, byla jsem totiž v šoku.
Jedna z učitelek mě zavedla do umývárny, posadila mě na židli a dala mi za krk mokrý a studený ručník. Musela jsem zaklonit hlavu. V tom si všimla, že mi krev neteče z nosu, ale ze špičky nosu. Nechápala jak jsem se mohla takto zranit. Ubezpečila jsem ji, že to jde velice snadno.
Už ošetřená a nekrvácející jsem se vrátila k dětem. Jakub, který se mi až dosud obezřetně vyhýbal, šel schválně kolem. Konečně jsem ho zaujala. Ohlédl se, zaváhal, vrátil se ke mě a pozorně si mě prohlížel zblízka.
Zeptala jsem se Jarky, zda je hodně vidět můj odřený nos a brada. Ubezpečila mě, že ano.
„Nic si z toho nedělej,“ chlácholila mě. „Znám horší případy. Představ si, že si Pepík půjčil dědovy zuby a dal si je do pusy. Vypadal hrozně. Čím déle je měl, tím hrozněji vypadal.“
„Proč je nevyndal?“ nechápala jsem.
„Nemohl je vyplivnout! Mamka mu držela hlavu, děda držel ruce i nohy a sliboval mu lízátko. Taťka se snažil zuby dostat ven, ale neměl brýle. Mamka se bála, aby taťka omylem nevytáhl Pepíkovy opravdové zuby, když tak strašně vříská a slintá. Navíc taťka bez brýlí špatně vidí. Brýle se našly až za dva dny v květináči. Pepík si je zkoušel také, jenže v tom zmatku zapomněl, kde je odložil. Už je jako děda. Ten taky neví, kde co dá.“ povzdychla si Jarka a pokračovala: „Jednou šel děda do obchodu, to jsme ještě měli Bryta, představ si, přišel bez psa, bez klobouku a přinesl cizí tašku. Mamka musela běhat po celé čtvrti a hledat psa, protože děda nevěděl, kde Bryta zapomněl. Po hodině ho našla před hospodou, ale naši tašku nenašla. Od těch dob děda nechodí nakupovat. Mamka říká, že děda má „sklenkorózu“. Dědovi to nevadí, léčí se sám. Hodně pije a spí.“
Řekla jsem Jarce, že bych se potřebovala vidět. Jarka mě zavedla do umývárny, kde byla zrcadla. Dívala jsem se na sebe, šrám na nose mi neslušel. Jarka soucitně pokývala hlavou: „Neboj, to se zahojí, tak jako kolena.“
Byla to pravda, kolena se vždy po čase zahojila. Představila jsem si strup z kolena na svém nose.
Nepřipadalo mi to jako útěcha. Chtělo se mi brečet nad tou zkázou. Pomyslela jsem si, že se maminka bude určitě hněvat.
Nehněvala se, ani se nedivila, jen se nadechla a řekla: „Ty jsi zase spadla, že jo,“ a sama si odpověděla: „No jo, co jiného.“
„Ne, maminko, nespadla jsem, odřela jsem si nos o zeď, jak jsem pikala.“
Byla jsem pyšná, že jsem dnes neupadla.
Maminka mé nadšení nesdílela: „No jo, jsi motovidlo, jen nevím po kom.“
Obě jsme byly navzájem zklamané. Maminka byla zklamaná, že mám opět šrám navíc a já byla zklamaná, že mě nepochválila, že jsem ten šrám získala jinak než pádem.