Když dospělí neslyší

  Blížící se svátky neměnily jen charaktery mých nejbližších, ale i náš domov. Ten se v předvánoční, čase proměňoval v cosi mezi chemickou laboratoří a experimentálním pracovištěm zoufalé hospodyňky. Maminka totiž občas podlehla radám z časopisu a s nadšením zkoušela jejich "zaručené" postupy.

   Jednou se například dočetla, že kachličky je třeba umýt čpavkovou vodou. Prý pak budou zářit čistotou a leskem novoty. Nedokáži posoudit, zda naše kachličky skutečně omládly, ale když jsem vstoupila do koupelny, ostrý zápach mě udeřil do nosu tak prudce, že mi okamžitě vyhrkly slzy do očí. 

   V obýváku to nebylo i nic lepší. Sidol a jakési zaručeně "vynikající" leštidlo na nábytek mi zrovna příjemně nevoněly. Ale maminka byla spokojená.

Její spokojenost vzala za své až při čištění koberce. Ten na radu vyčistila kyselým zelím. I přes všechnu snahu bylo zelí všude - kolem dokola i mimo koberec a obyvák. 

   "Koberec nám sice prokoukl," soptila maminka, "ale jak se mám zbavit toho sajrajtu po tom zelí, to ti hromi nenapíšou! Příště je zase poslechnu!" slibovala ironicky.

   "Nemělo se to zelí dát třeba do punčochy?" zeptala se Zdenka a smutně koukala na tu spoušť kolem.

Maminka se zarazila, uchopila časopis ve kterém bylo plno zaručených rad pro hospodyňky. Začetla se, pak ho naštvaně odhodila do koše.

   "Po bitvě je každý generál!" řekla naštvaně.

   Ani pro nás, děti, nebylo toto období nijak radostné. Měli jsme zakázáno cokoliv dělat a na cokoliv sahat. Do obýváku se nesmělo, do ložnice jsme nemohli a kuchyň byla zcela zapovězená. Výjimku měl pouze Miloš, který směl mamince asistovat při pečení cukroví. Výsledky jejich spolupráce pak maminka pečlivě ukládala do nedostupných výšin, aby předešla jejich předčasné likvidaci. 

   Navzdory všemu shonu si na mě maminka našla čas. Rozhodla se, že mě naučí básničku o pejskovi, který běhal s vyplazeným jazýčkem. Tu jsem měla přednést jakémusi Mikulášovi, který prý chodí s čertem. Začala jsem básničku úmyslně komolit. Maminka mé sabotérské počínání sledovala s rostoucí nelibostí.

   "Přece nejsi hloupá,"

  (Nebyla jsem. Mikulášovy pochybné známosti s čertem ve mě nevzbuzovaly žádnou důvěru.)

   "Vůbec nemáš snahu se ji naučit! Taková pěkná básnička! Jedním uchem ti jde dovnitř a druhým ven!" hubovala maminka.

   "Básnička mi z hlavy vždycky vypadne," bránila jsem se.

   "Tak si jedno ucho zacpi," poradila mi maminka.

   A tak jsem se učila s prstem vyraženým v uchu, aby maminka viděla, že snahu mám.

   Přesto jsem básničku pletla, kde se dalo. Snažila jsem se maminku odradit od návštěvy Mikuláše a jeho přítele čerta. Miloš mi navíc poskytl o čertovi znepokojivé informace. Čert prý strká děcka do velkého pytle a odnáší je do pekla. Tam si z nich čerti v kotli uvaří polévku - se zeleninou. Prý je to vědecky ověřeno a potvrzeno.

   Nechápala jsem, jak je možné, že Miloš stále ještě bydlí s námi. 

   "To víš, kdo umí, ten umí," odpověděl bezstarostně.

   Pochopila jsem, že básničku je nutné se naučit, pokud nechci skončit v kotli se zeleninou, kterou jsem nenáviděla. Přesto jsem se snažila získat jistotu, že mě čert neodnese. Riziko se mi zdálo přece jen velké. Zeptala jsem se maminky, zda zlobím.

   "Ty to nevíš?" žasla.

   "Nevím. Já to nepoznám," přiznala jsem.

   "To poznáš! Když na tebe zařvu, tak se hněvám. A když vezmu do ruky řemen, tak zlobíš," vysvětlila mi. 

   Zamyslela jsem se. Na mě maminka řemen nikdy nevzala. Za mé pády všeho druhu mě nebyla, i když se zlobila. Vždy říkala, že jsem se dostatečně potrestala sama. A kromě toho - na Milošovi za jeho přestupky zničila nejeden klepáč. Pásek sice rodiče vlastnili, ale nepoužívali. Nebyl k nalezení.

   Došla jsem k závěru, že nezlobím. Otázkou však bylo, zda o tom ví čert. Opět jsem šla za maminkou.

   "Maminko, a jak se čert dozví, že jsem hodná?"

   "Proč si myslíš, že jsi hodná?"

   "Protože nezlobím," odpověděla jsem s jistotou.

   "Má notýsek, tam je všechno zapsáno," vysvětlila mi.

   "A kdo to do toho notýsku napíše?" párala jsem dál.

   "Mikuláš. A dej už s tím pokoj!"

   "No jo, ale jak se to dozví čert?" nedala jsem se odbýt, bylo to pro mě důležité.

   "Mikuláš mu notýsek půjčí."

   "A čert umí číst?" divila jsem se.

   "Jo, a dej už pokoj!" začala se maminka zlobit čím dál víc.

   "A mami, čert chodil do školy? A s kým!" nevycházela jsem z údivu.

   "Nevím, se mnou ne ... a dej pokoj, nebo mě rozhněváš a celé si to u Mikuláše pohoršíš," řekla nervózně.

   "To je divné. Čert umí číst, Jarka psát, jen já nic neumím," naříkala jsem.

   "Nauč se básničku, to pro začátek bude stačit," přikázala mi maminka.

   Ujistila jsem ji, že básničku umím, a hned jsem ji zarecitovala. Maminka byla spokojená a pochválila mě. Když se usmívala, snažila jsem se jí vysvětlit, že není nutné jít za Mikulášem. 

   "Mami ... ty toho Mikuláše znáš?"

   "Proč?" podivila se.

   "Proč máme chodit k někomu, koho neznáme?" nechápala jsem.

   "Protože něco pro tebe má. A už mě nech pracovat," ukončila rozhovor.

   Tím mi dala najevo, že se dál mým problémem zabývat nehodlá. Byla jsem smutná, že jsem ji nepřemluvila a od návštěvy Mikuláše neodradila.