Opět den návštěv
Neděle a návštěvy. Maminka se těšila a s písničkou na rtech pekla, smažila a vařila. Tatínek maminčino nadšení nesdílel a dudlal.
"Zase nic neudělám! Tolik práce mám, chci, než napadne sníh, dostavět pařeniště. Návštěvy mě jen zdržují a odvádějí od práce," stěžoval si nikomu.
Maminka ho neposlouchala, těšila se. Tatínek se oblékl do montérek a vyšel do zahrady. Šla jsem za ním, hrála jsem si v jeho blízkosti a pozorovala ho při práci. Už několik měsíců budoval pařeniště. Tatínek byl puntičkář každým coulem. Tomu, čemu říkal pařeniště, byla dira hluboká metr, dlouhá dva metry a široká metr a silně připomínala hrob. Vedle ní ležely tři veliké hromádky. Jedna byla složená z kamínků a kamenů, druhou tvořila tráva a kořínky, v třetí bylo to, co se nehodilo do žádné z těch dvou - kosti, dřívka, sklo, zrezavělé šrouby a podobně. Nad tím vším stál tatínek a proséval přes cedník hlínu. Trávil tam veškerý svůj volný čas.
Také souseda, pana Sládka, tatínek zaujal. Neodolal a přišel se podívat blíž k plotu, co to tam tatínek stále tropí.
"Už vás sleduji dlouhou dobu, sousede. Co to bude, až to bude?"
"Pařeniště," odvětil tatínek, potěšen jeho zájmem.
Pán Sládek ho ještě chvíli pozoroval a pak poznamenal: "Vy nejste ani tak zahrádkář, jako spíše archeolog," a tím svá pozorování zakončil.
Odpoledne se tatínek, ač nerad, musel dát do gala a očekávat hosty. Také jsem se připravovala na návštěvu. Snažila jsem se najít před nimi co možná nejlepší skrýš. Nechtěla jsem přednášet básničky, ale nepovedlo se mi to. Nějaká maminčina známa rozrazila záchodové dveře právě ve chvíli, kdy jsem tam trůnila. Udiveně na mě hleděla, pak dveře otevřela dokořán a nadšeně vykřikovala: "Jé, to je Věrka! Já myslela, že jdu do kuchyně ..."
Seděla jsem na míse a neměla kam utéct. Všichni přítomní zvědavě nakukovali a nikdo z nich dveře nezavřel. Od toho dne jsem se rozhodla, že jakmile přijdou hosté, budu chodit čůrat do kurníku.
Na obhajobu této tety musím říct, že nebyla jediná, kdo se spletl a vešel místo do kuchyně na záchod. Záchodové dveře s kuchyňskými totiž sousedily. Při odchodu se zase stávalo, že návštěvy odcházely, místo ven, do sklepa. I tyto dveře stály vedle sebe.
Jen jeden maminčin známy z Polska nikdy nevstoupil do našeho záchodu. Čůrat chodil výhradně ven, na naší pažitku. Maminka se moc zlobila, že ji odmítám jíst. Vysvětlila jsem ji důvod své averze vůči pažitce. Maminka ani nemrkla, vzala rýč, pažitku vyhodila na hnůj a šla k sousedům pro novou. Zasadila ji dál od domu. Tatínek se velice divil: "To jsem blázen! Tak já zasadím pažitku blízko domu, abys pro ni nemusela daleko chodit, a ty ji zasadíš dál do zahrady. Jakou to má logiku?"
"Tady neměla dostatek slunce a vadla," vysvětlila maminka.
Tatínek nebyl spokojený. Nesnášel, když kdokoli cokoli dělal na záhoncích. Ale bylo pozdě. Pažitka rostla na záhonku daleko od domu.
Maminka zářila štěstím, buchta se jí povedla a hostům i Milošovi moc chutnala. Pouze tatínek a já jsme se tvářili zoufale. Tatínkovi vadilo, že nemůže pokračovat v práci na pařeništi. Mě zase vadilo, že jsem musela stát uprostřed pokoje a přednášet. Dnes jsem nehodlala dávat žádné přídavky. Prostě jsem neměla náladu. Navíc se špatně přednáší lidem, kteří vás před chvilkou okukovali na míse
