Čert
Nějaké dítě se rozbrečelo, napadlo mě, že se k němu přidám. Na malém podiu se rozsvítila světla a v jejich září stál chlap s bílými vousy a vysokou čepicí. Vedle něj poskakoval jeho černý kamarád, který vyplazoval jazyk a vydával zvuky: "Blll ... blll ..." Pobíhal divoce po pódiu. Radoval se, že se utrhl z řetězu, kterým vítězně chřestil nad hlavou.
Počet brečících dětí začal rychle narůstat. Některé to rovnou vzdaly a začaly utíkat. Ty, uprostřed řady, kterým v úprku překážely židle, se začaly plazit pod nimi. Nastal zmatek.
Zmatek nastal i mezi rodiči, kteří se snažili své ratolesti chytit, uklidnit a vrátit zpět na místo. Jen málokomu se to podařilo hned napoprvé. Děti řvaly a zachytávaly se všeho, co měly nadosah. Nejčastější záchytný bod byl rodič, jindy kus nábytku, třeba obraz nebo záclona. S jediným cílem - nepustit se za žádnou cenu.
Jedna nešťastná maminka měla dítě omotané ručičkama kolem krku, jako šál, který ji škrtil a zároveň oslintával límec. Musela z místnosti odejít, pokud nechtěla být zardoušena. Jiná maminka se snažila vycouvat z místnosti s dítětem, které se křečovitě drželo dřevěného věšáku.
Zůstala jsem vývojem události celá zkoprnělá. Takové drama jsem nečekala. Dokonce i mí dva sousedi utichli a zkamenělé vše sledovali.
Čert stále rejdil po jevišti, ale Mikuláš mu poručil, aby donesl nůši. Kupodivu poslechl. Byla veliká a něčím vrchovatě naplněná. Mikuláš vytáhl sešit a přečetl z něj jméno: "Petr Benčík. Je tu Petr Benčík?"
Dlouho se nikdo nehlásil. Mikuláš znejistěl a znovu volal toho nešťastníka. Nějaký tatínek dostrkal svého syna k pódiu. Vřeštící chlapec evidentně toužil zapřít své jméno. Podařilo se mu zachytit radiátoru, ale horko topného tělesa nevydržel a pustil se. Tatínek ho nakonec dotlačil až k Mikulášovi, který mu nabídl igelitový pytlík s ovocem a čokoládou.
Chlapec si ho nevzal. Místo toho se bleskově otočil, proklouznul otci mezi nohama a vyrazil ke dveřím. Tatínek hlasitě zaúpěl, zkřivil nohy a celý se podivně scvrkl. Nespěchal za synem - pytlík sice převzal, ale chvíli zůstal v přikrčené poloze.
Když se konečně začal pomalu sunout pryč, s hrůzou zjistil, že musí z podia sejít tři schody. V tu chvíli se k němu přitočil čert a s překvapivou něhou ho podepřel.
Jakmile to chlapec spatřil, vrátil se a s výkřikem: "Dej taťkovi pokoj, nebo ti rozbiji hubu!" Hned nato začal po čertovi házet boty. Když došla jeho vlastní munice, bez váhání zabavil botu nejbližšímu sedícímu dítěti a pokračoval v útoku.
"Nech mého taťku na pokoji, ty černá svině!" křičel s plného hrdla.
V tu chvíli už se lidé začali smát. Nejprve opatrně, pak čím dál víc. Nějaký pán chlapce chytil a snažil se mu zabránit v dalším bombardování. Chlapec zběsile kopal, kousal i škrábal. Tatínek se malými krůčky šoural k synovi a snažil se ho uklidnit. Jiný pán posbíral boty a opatrně je vracel majitelům. Vřava v sále houstla. Některé děti fandily čertovi, jiné chlapci. Dospělí se smáli - někteří potichu do dlaní, jiní se nežinýrovali a řvali na plné pecky. Mikuláš nevěděl, co dřív - smát se, nebo si zachraňovat vousy, které mu během záchvatu smíchu sklouzly do pusy a obnažily jeho obličej. Čert na tom nebyl o moc lépe. Některé z dětí najednou vykřiklo: "Čert ztratil ocas!"
A skutečně. Čertův ocas ležel na zemi.
Čert zareagoval a začal se kroutit a hlasitě naříkat. V tu ránu můj neposedný soused vyskočil, ukázal na čerta a z plna hrdla zakřičel: "Tak naříká můj tatínek! Tati, že jsi to ty? Já tě poznal podle nářku!"
To už se Mikuláš málem sesypal do nůše. Držel se za břicho, vousy se mu válely po zemi a vykřikoval: "Tady se nedá pracovat!"
Oba mi sousedé se vyřítili na podium a začali čerta objímat. Nezapochybovala jsem, že je to jejich otec. Už podle vyplazování jazyka a šklebení bylo jasné, že se nemýlí. Jejich červenající maminka se snažila chlapce odtáhnout zpátky, ale šlo ztuha.
Mikuláš si mezitím nasazoval vousy a pak rozdal balíčky. Čert mu je ochotně podával. Děti si pro ně chodily bez obav - nebály se ani Mikuláše, ani čerta. Atmosféra byla najednou úplně uvolněná.
Nelitovala jsem, že mě maminka posadila do první řady. Měla pravdu - vzadu bych všechno tak dobře neviděla. Mikuláš po mě žádnou básničku nechtěl. Jen mi podal balíček a zeptal se, jestli jsem byla hodná. Ujistila jsem ho, že ano.
Potom pro nás děti, začala zábava.