I my chodili na návštěvu
Zima byla tady a neděle taky. Maminka nás vystrojila a vyrazili jsme na návštěvu k tetě. Krásně padal sníh a slabší mrazík už pracoval. Maminka nás cestou, jako obyčejně poučovala, co nesmíme a co naopak musíme. Protože přednáška byla nudná, všichni kterým byla určená, se klouzali.
"Nechte toho, zničíte si boty!" napomínala nás maminka.
"Ještě jednou, naposled," škemrala Zdenka. Zalíbila se jí dlouhá kaluž na blízkém staveništi.
"Ne! To už vám musí stačit! Chytněte se pěkně za ruce a jděte slušně!" Nesouhlasila maminka se Zdenčiným návrhem.
"Nemohu vám každý týden kupovat nové boty," vysvětlovala a pokračovala ve své poučné řeči. Nepostřehla, že se Zdenka spěšně vzdaluje, doslova se rozbíhá k vyhlédnuté kaluži připravená se sklouznout. Mohlo se jí to povést, kdyby mráz nepracoval tak halabala. Špatně zmrzlý led se pod Zdenkou prolomil a ona skončila v kaluži, až po zadek v bahně.
Vzdálené křupnutí k mamince asi nedolehlo, protože klidně pokračovala v přednášce: "Tolik s tatínkem nevyděláváme. Já bych si taky přála nové kozačky a nový kabát,"
Při slově "kabát" se maminka podívala na mě a vůbec nepostřehla, že jedno ze tří dětí jí schází.
"Maminko!" zavolala zoufale Zdenka a pomalu se k nám blížila.
Maminka na ni nechápavě hleděla: "Vždyť jsem ti dala bílé punčocháče, ne hnědé,"
Čím byla Zdenka blíž, tím víc byla záhada jasnější. Maminka pochopila co se za jejími odehrálo a začala hubovat. Tatínek prohrabával popelnice a vytahoval z nich noviny a časopisy, maminka jimi drkotající Zdeně vycpávala punčocháče. Nato jsme se obrátili a urychleně pospíchali domů. Miloš se Zdence posmíval, že konečně i ona má na nohou lýtka.
