Když dospělí neslyší

   Odpoledne po obědě maminka povolila Milošovi půlhodinový odpočinek. Já měla na výběr: buď si jít zdřímnout s tatínkem, nebo nezlobit a nezavazet. Vybrala jsem si to druhé. Babička sice tvrdila, že odpolední spánek je pro mě to nejlepší. Nesouhlasila jsem. Nazula jsem si boty a šla ven před dům vyzkoušet objevené vozítko. Moc se mi líbilo a to, jak hrkalo po nerovném chodníku, bylo skvělé. 

Babička vyšla před chalupu a dala mi kázání. 

   "Na cestu nesmíš! Jezdí tam auta. Mohlo by tě srazit a byla bys rozmašírovaná na placku."

To mě zaujalo.

   "A jak bych byla placatá, babičko?" vyzvídala jsem.

   "Strašně! Byl by z tebe mastný flek,"

Tahle informace mi k pochopení moc nepomohla, a tak jsem položila tu samou otázku znovu.

   "Až uvidím na silnici přejetého ježka nebo žábu, tak ti to ukážu," slíbila babička.

Poprvé v životě jsem se začala na procházku s babičkou těšit a hned jsem babičce procházku nabídla. 

   "Ne teď na procházku nemohu. Přijede pan Kadlt a přiveze dřevo na zimu,"

Z kuchyně se ozvalo Milošovo zavytí.

   Zanedlouho přijel povoz tažený dvěma velkými koňmi. Prohlížela jsem si je z dálky. Měli stejně smutné oči jako Hati. Pomyslela jsem si, že asi žádný kůň není šťastný. Pan Kadlt přátelsky poplácal koně po zadku a pak podal ruku babičce.

   "Složíme to tam jako vždycky?" otázal se. 

Babička přikývla.

   Pan Kadlt cosi povolil na stranách vozu, strana se sklopila a dřevo se začalo kutálet ze svahu k nám do zahrady. Rachot padajícího dřeva přilákal všechny, včetně dědečka a tatínka.

   "Přijela ti práce, Miloši," oznámila babička. Miloš se zachmuřil. 

   "Tak to si dám svačinu," řekl a odešel do kuchyně. 

  "Ty ještě budeš jíst?! Vždyť před chvílí byl oběd," divila se babička a nevěřícně na něj hleděla.

   "Jsem ve vývinu," odpověděl otráveně Miloš.

   A pak štípání dřeva pokračovalo. Jezdila jsem s vozítkem v uctivé vzdálenosti kolem Miloše a snažila se ho rozveselit zpěvem. Marně. Nevšímal si mě. Byl zachmuřený a štípal s tvrdohlavou razancí. Když se začalo stmívat, byly všechny špalky rozsekané na polínka. Zdenka je pečlivě skládala do kůlny, jedno vedle druhého, aby se daly snadno brát. Kůlna se zaplnila až po okraj, dveře šly sotva zavřít.

Miloš se posadil na nedaleký pařez a odpočíval.

Mračil se dál, ať jsem se ho snažila rozesmát sebevíc. Co jsem nedokázala já, to dokázala babička. Přišla, přísným pohledem ohodnotila Milošovou práci, koukla i pod bohatě a divoce rostoucí křen, zda tam neobjeví zatoulané polínko, a pak otevřela kůlnu plnou dřeva až k prasknutí.

   "Zkontrolovali jste každé polínko, jestli nemá dřevomorku?" zeptala se a trvala na tom, aby se všechno dřevo vynosilo ven a jedno po druhém důkladně prohlédlo.

   "Jinak nám dřevomorka sežere všechno, co je ze dřeva. I krovy! A dřevomorky se hned tak nezbavíme!" varovala.

   Miloš se rozesmál tak, až mu tekly slzy z očí. Zdenka na něj hleděla s údivem, jí do smíchu nebylo. Trpělivě babičku ujišťovala, že každé polínko pečlivě prohlédla a že si je vědoma, jak je dřevomorka nebezpečná. Babička vytáhla několik polínek z kůlny a pozorně je prohlížela. I když dřevomorku nenašla, spokojená nebyla. Naštěstí zasáhla maminka.

   "Babičko, copak by ti pan Kadlt přivezl zamořené dřevo? Vždyť by od něj už nikdo dřevo nechtěl!"

   Babička souhlasně pokývala hlavou. Přesto ještě několik polínek zkontrolovala. Miloš se zvedl a odešel do chalupy. Měl hlad, byl unaven a chtěl mít klid. Povečeřel, umyl se a chystal se jít na kutě.

   "Ještě není ani šest. Nejsi nemocný?" zeptala se ho starostlivě babička a podávala  mu teploměr. Podíval se na ni pohledem kobry sledujícího zajíce, odmítl teploměr, popřál všem dobrou noc a zmizel nahoře v pokojíku. Pro něj ten den skončil.

   Babička zůstala ustaraná. Otočila se k mamince a tiše řekla: "Proč neřekl, že je nemocný? Nenutila bych ho sekat dříví,"

   Maminka ji uklidňovala, že Miloš je v pořádku, jen je vyčerpaný. Babičku ale nepřesvědčila. Podala mamince teploměr a chtěla, aby mu teplotu změřila. Maminka si povzdychla a odešla nahoru.

  Čekaly jsem dlouho. Když se maminka nevracela, poslala babička za ni Zdenku. Ani ta se nevrátila. Znervózněla jsem. Vzpomněla jsem si na Milošova slova, která řekl, když jsme stáli na peróně, o tom, jak se všichni postupně poztrácíme. Jako bych ho slyšela: "Nejdřív se ztratil taťka, pak mamka,.."

Teď se nejdřív ztratil Miloš, pak maminka a po ní Zdenka. Srdíčko se ve mně splašilo. Vyběhla jsem na chodbu a pelášila nahoru do světničky. Prudce jsem otevřela dveře a vběhla dovnitř. Maminka ležela v posteli a četla si, Miloš spal jako dudek a Zdenka si u stolu malovala. Vládla tu pohoda. Sedla jsem si ke Zdence a dívala se, jak maluje.

Za nedlouho přišel tatínek. Oddychla jsem si - nikdo nikoho neztratil. Tatínek polohlasem brblal, že jsme před babičkou utekli jako zbabělci.

"Má o vás všechny strach," řekl vyčítavě.

"No právě," odpověděla maminka s povzdechem.

Tatínek rozhodl, že půjdeme dolů. Tak se prý chovat nebudeme. A tak jsme šli, všichni až na spícího Miloše. Babička nás přivítala s úlevou a hned se zajímala jestli je Miloš v pořádku. Maminka ji ujistila, že ano.

Maminka připravila večeři a bylo na ni vidět, že se těší až půjdeme všichni spát. Po večeři jsem si umyla zuby, vzala vozítko pod paži a šla nahoru do světničky. Zaparkovala jsem vozítko pod postel, schoulila se do postýlky a usnula.

I pro mě ten den skončil