U tety
Teta nás srdečně přivítala. Ubytovala nás v poloprázdném pokoji ve kterém byly jen postele a myši. Ty lozily cestičkami pod tapetou. Maminka byla z nich moc nervózní a rezolutně odmítla spát s nimi.
Teta maminku uklidnila tím, že vzala kočku a vhodila ji do světnice se slovy: „Je to neobyčejně dobrý lovec.“
Měla pravdu. Kočka opravdu myši lovila a lovila je nepřetržitě celou noc. Do tmy se ozývaly rány, jak skákala po tapetě. Žádnou myš sice nechytla, zato nám nadělala do bot a chytli jsme od ní blechy.
Tatínek pronesl naštvaně: „Kočka nesere na boty, ale na myši! Byl bych raději, kdyby to bylo obráceně!“
Maminka řekla, že vše má zůstat v rodině a hned zrána nás přestěhovala k sousedům, kde bydlela také naše teta. Tam neměli myši, zato však husy a krocany. Nevěděla jsem čeho se mám bát dříve. Maminka nejednou vyprávěla příhodu o husách a Milošovi. Když byl Miloš ještě moc malý, batolil se po zahradě jen v košilce. Kolem našeho plotu šly husy. Zvědavý Miloš se přitiskl k plotu, aby si je mohl lépe prohlédnout. Husy si se zájmem zase prohlížely Miloše. Zvláště se jím zalíbilo jedno jeho místečko na těle, připomínající tlusťoučkou, dobře živenou housenku. Jedna husa byla obzvlášť zvědavá a mlsná. Velice ji zaujal Milošův našponovaný lulánek, který čouhal mezi pláňkami plotu. Neváhala, jistě si řekla: „Kdo zaváhá, nežere.“ Nečekaně cvakla Milošův pindík a hodlala si ho ponechat. Miloš si ho však uhájil. Dlouho však na něm měl modřinu v podobě písmene V a čůrání doprovázel pláčem.
Milošova zkušenost stačila, abych věděla, že husy jsou nebezpečna zvířata. Bála jsem se jich, co kdyby …? Raději jsem z chalupy chodila ven kuchyňským oknem, než přes nebezpečný dvorek. Ochotně jsem riskovala třísku v koleně nebo v ruce. Mamince se nelíbilo moje počínání, jenže husy si na ni netroufaly a tak se jí to lehce řeklo: „Musíš se proti husám rozeběhnout a ony se rozutečou.“
„A co když ne?! Co když mě štípnou!“ namítala jsem.
„Neštípnou! Nesmíš být jak „srala pekařová!“
Rozhněvalo mě, že mě maminka nazvala „sralou pekařovou“. Tato urážka označovala v naší rodině největšího zbabělce, jaký vůbec může existovat. Rozhodla jsem se, že mamince dokážu, že se nebojím!
Chvíli jsem stála na zápraží a pozorovala husy. Ty dělaly totéž, sledovaly mě. Bála jsem se, ale přesto jsem chtěla dvorkem proběhnout. Čekala jsem na příležitost a odvahu. Konečně jsem se odhodlala. Zavřela jsem oči a s válečným pokřikem jsem se pustila proti husám, směrem k brance. Přivřenými víčky jsem viděla, jak husy natahují krky a výhružně na mě syčí.
Nedala jsem se zastrašit, za prvé branka byla skoro na dosah a za druhé, nerovný a místy kluzký terén hustě posetý hovínkovitý mi nedovoloval zabrzdit, otočit se a upalovat nazpět.
Husy se přede mnou opravdu rozestoupily, ale jen proto, aby se obrátily a hnaly mě k mému cíli.
Usilovně jsem běžela a křičela, ale už ne válečně. I husy znásobily úsilí. Situace se pro mě stala zoufalou. Padala jsem při každé příležitosti a toto příležitost byla! Nezvykle měkký dopad do husího trusu zakončil mé snažení. Křičet jsem ale nepřestala. Naštěstí můj křik zaslechl tetin pes a štěkotem nelítostně ode mne odháněl hejno domácí havěti. Ležela jsem, nehýbala se a čekala, kdo mě objeví jako druhý. Byla to maminka. Můj křik a štěkot psa ji donutil vykouknout z okna.
„Co tam děláš!?“ volala na mě, místo, aby mi přiběhla na pomoc.
„Okamžitě vstaň! Copak nevidíš, kolik je hoven kolem a ty si v nich klidně ležíš!“ nadávala nerušeně. Nebyla to pravda, vůbec jsem si neležela klidně.
„Pomóóc!“ křičela jsem zoufale.
„Vstaň a pojď sem!“ nařizovala mi.
„Pomóóc! Sežerou mě!“ nepřestávala jsem křičet. Bála jsem se pohnout a upozornit na sebe. Husy mě asi považovaly za součást chodníku, protože po mě klidně šlapaly svou ušpiněnou nožkou, zatímco pes mě elegantně přeskakoval a sajrajtem dvora mě úspěšně maskoval.
Konečně stála maminka nade mnou: „Vstaň sama! Nemám tě za co chytit a nechci se umazat! Teta už nahřívá vodu. Copak aspoň jedinkrát nemůžeš zůstat do večera čistá!?“
Dvěma prsty štítivě uchopila moje triko a pomáhala mi ho stáhnout.
„To nemusím ani prát! Rovnou ho vyhodím!“ řekla nahněvaně. „Co jsi dělala?!“
„No, prostě to nefunguje…“ vysvětlovala jsem rozzlobené mamince.
„Co má fungovat?“ nechápala.
„No, běžet proti husám. Vidíš, přepraly mě!“ žalovala jsem. Stopy husích nožek byly na tričku jasně zřetelné i v cákancích bahna. Byly důkazem, že tentokrát mluvím pravdu pravdoucí. Můj nos mohl být spokojený. Jediný kdo nebyl spokojený, byla moje maminka.
„Raději choď ven oknem,“ povzdychla si. Byla jsem ráda, že už nemusím dokazovat, že nejsem žádná „srala pekařová“. Nakonec i maminka uznala, že okno je jistější.
Teta položila necky na trávník před domem.
Voda už byla skoro zahřátá a teta stále ne a ne najít od necek špunt.
„Prohledala jsem kde co a špunt není. Ztratil se dokonale!“ starala se.
„Vidíš co děláš?! Kdyby ses nezašpinila jako čuník, špunt by se nemusel hledat! Jak tě teď okoupu?“ ptala se mě nazlobená maminka. Neporadila jsem jí. Taky jsem neměla představu, jak se zbavit špíny bez vody.
„No nic, Věrka bude muset držet na odtoku ruku,“ poradila teta. A poradila dobře, ale nebylo to nejpohodlnější.
Snažila jsem se ucpat díru tím co právě maminka nedrhla. Snadné to nebylo. Největší problém nastal, když mi maminka začala mýt hlavu.
„Ta hovna vůbec nejdou dolů!“ stěžovala si tetě a přidala více šampónu. Pěny začalo rapidně přibývat a byla všude i v očích. Příšerně štípala. Navíc jsem nezvládla dělat dvě věci najednou, být špuntem a chránit si oči před pěnou. Voda začala rychle vytékat a než maminka stačila najít v neprůhledné vodě díru a ucpat ji, zůstala jsem v neckách jen já a pěna. Naštěstí teta přispěchala s kbelíkem vody a vychrstla ho na mě. Okamžitě jsem ožila, studená voda mi tak prudce napřímila tělo, že jsem málem vypadla z necek.
„Co děláš!“, okřikla mě maminka. „Ještě jsi neoschla a už se zase chceš vyválet v břečce?! To už stačilo! Došel mi šampon a na oblečení máš už poslední tričko. Zůstaneš v kuchyni!“ hubovala maminka a třela mě ručníkem. Už suchou a oblečenou mě posadila ke stolu v kuchyni a nalila mi teplý čaj. Oči mě pálily a slzely. Teta mě uklidňovala: „Neplač. Maminka ti koupí nové tričko.“
„Já nepláču. Ty oči pláčou samy,“ vysvětlovala jsem.
Do světnice vešla sestřenka Róza, podívala se na mě a také ji zajímalo, proč pláči. Nestačila jsem ani otevřít pusu a maminka si vzala hlavní slovo. Začala, samozřejmě zkresleně vyprávět, jak se vše událo. Místo, aby pověděla pravdu o mém hrdinství, vykreslila mě jako největšího nešiku na světě. Bylo to divné, ale nos se jí nezkřivil!
Róze se mě zželelo a slíbila, že se mnou pojede do nedalekého městečka a něco mi koupí. Prý abych zapomněla na své útrapy. A opravdu, jak řekla tak se i stalo. Hned zrána si pro mě přišla a jen co jsme nastoupily do autobusu, zapomněla jsem na své předešlé útrapy. Autobus byl doslova přeplněn jak lidmi tak zvířaty. Mačkali se všichni. Cestou přibývalo lidí, zvířat a hlavně nepříjemného zápachu. Autobus jel střemhlav serpentinami dolů. Držela jsem se ze všech sil, také smrad se držel úspěšně a to navzdory otevřeným oknům. Puch začal inspirovat můj žaludek, rozhoupal se a jasně mi dával najevo, že nechce zůstat jen u toho. Naštěstí se objevila konečná stanice. Spolucestující mě vytlačili ven. Nebyla jsem proti. Toužila jsem se dostat na čerstvý vzduch a také mě znervózňovala syčící husa v košíku za mým uchem. Na pevné zemi jsem se uklidnila a začala hledat Rózu. Našla jsem ji. Stála kousek od autobusu, pečlivě si urovnávala šaty a kapesníčkem navlhčený slinou si leštila střevíce. Byla jsem ráda, že jsem se neztratila. Co šlo, to jsem si upravila a společně jsme se vydaly klikatými uličkami do obchodu. Musím říci, že obchod mě nadchnul. Byl to obchod „všeho chuť“. Róza mě zavedla do koutku s hračkami a dovolila mi něco vybrat. Do oka mi padnul medvěd. Nedal se přehlédnout. Róze se ani trošku nelíbil, zvláště jeho křiklavě žlutá barva jí vadila. Snažila se mě přemluvit, abych si vybrala panenku v kroji. Ale já panenku nepotřebovala. Medvěd byl užitečnější. Po dlouhém přemlouvání mi přeci jen medvěda koupila. Byla jsem šťastná a už jsem ho z ruky nedala.
Róza, medvěd a já jsem procházely malinkým městečkem. Z mého pohledu to byla spíše vesnice, dva obchody město přece nedělá.
Křivolaké uličky nás zavedly na rynek. Tam byla spousta zvířat a také tetin soused. Byl rád, že nás vidí. Navrhl, že když mu pomůžeme prodávat zboží, tak nás sveze nazpět. Pořád lepší bylo stát na bedně, křičet a něčím mávat, než autobus. Lidem jsem se asi líbila, smáli se a ohlíželi. Ne všichni u nás nakoupili. Ještě že tak, stejně by se na všechny nedostalo. Za chvíli byl žebřiňák prázdný a my dvě jsme se vněm uvelebily. Koník pomalu stoupal do kopců a já si mohla v klidu prohlédnout krajinu kolem. Pochopila jsem, proč se to tady nazývá „kotáry“. Kam oko dohlédlo, byly kopce plné kamení. Jen místy se pásly krávy, nebo ovce na malinkých výběžcích louky. Sem tam se ukázaly roztroušené domečky kolem a obdělaná políčka.
Jednou mi maminka vyprávěla příběh, který se zde v „kotárech“ stal.
Tehdy prý byla strašlivá bída, trpěli lidé i zvířata. Jeden sedlák svážel dříví na zimu a jeho vyzáblý koník pracoval z posledních sil. Sedlákův bič ho nemilosrdně nutil tahat těžké kusy dřeva do strmého kopce. Z těžké námahy koníkovi prasklo břicho a umřel.
Pozorovala jsem našeho koníka, zda mu nepraská kůže a nelezou střeva. Byla jsem ráda, když to, co z něho cestou vypadlo, střeva nebyla.
Byla jsem ráda, že to co z něho vypadlo, střeva nebyla
Koně se mi moc líbili, i když jsem se jich velice bála. Byli velcí a stále se hýbali. Teta také vlastnila koně. Byl velký, tmavý a moc hodný. Jmenoval se Haty. Jednou na svou dobráckou povahu málem doplatil. Tři dny stál na jednom místě jako přibitý, nejedl ani nepil. Všichni mysleli, že je nemocný. Na veterináře peníze neměli, rozhodli se tedy, že ho zastřelí. V poslední chvíli si ale teta všimla, že přímo pod koněm sedí slepice na vejcích. Odstranila ji. Kůň se pohnul a šel ke svému korytu s vodou. Byl naprosto zdráv.
Pokaždé, když jsem se k tomu koni přiblížila, zvednul hlavu a hleděl na mě nesmutnějšíma očima, jaká jsem kdy viděla.
Tetina koza mě kousla, kráva mi šlápla na nohu, beran mě potrkal. Jediný Haty mi nikdy neublížil, přesto jsem se ho bála nejvíc. Raději jsem ho pozorovala pouze z povzdálí.