Opět jedeme za babičkou a dědečkem
Opět se blížil den, kdy jsme jeli za babičkou a dědečkem. Maminka už několik dní dopředu neúnavně školila tatínka. Stále dokola mu opakovala, že tentokrát nepojede sólově a nebude kvůli kouření neustále opouštět náš kolektiv.
"Jestli budeš pořád vystupovat z vlaku mimo cílovou stanici, zabavím ti lístky a hlavně cigarety! Ty jsou stejně jen příčinou tvého neštěstí a jen tě kazí! Vyhodím je a konečně bude v rodině klid," zakončovala pokaždé svou přednášku.
Tatínek nic nenamítal a zdálo se, že si její výtky vzal k srdci. Jenže když jsme vstoupili na perón, byli jsme bez něj.
"Šel koupit lístky," uklidňovala maminka sebe i nás, ale jistá si tím nebyla. Zamířili jsme k místu, kde jsme pokaždé čekávali, v naději, že nás tatínek snáz najde. Nějaká žena cosi nesrozumitelného mumlala do megafonu.
"Huhňo jedna! Kdo myslíš, že ti rozumí?!" křikla maminka naštvaně směrem, kde tušila dotyčnou huhňu. Nenáviděla nádražní rozhlas. Neměla s ním nejlepší zkušenosti. Jednou dala víc na svůj instinkt, než na umrmlanou bábu, které bylo rozumět akorát to, že vlak přijíždí. Kam a odkud jede by nedokázal rozluštit ani člověk s ušima netopýra, protože v několikanásobné ozvěně se slova vzájemně překrývaly.
Tenkrát cestovala s malým Milošem, a protože bylo dopoledne a všední den, nepřekvapilo ji, že sedí s dítětem sama ve vagóně. Když je několikrát povozili sem a tam po nádraží, připadalo jí to sice zvláštní, ale nepanikařila. Věřila, že zmatený strojvůdce najde tu správnou kolej. Teprve když se dlouho nic nedělo, vykoukla z okna a nenápadně si postěžovala kolemjdoucímu železničáři.
"Kdy už pojedeme? Musím stihnout spoj v Opavě."
"Tak ten nestihnete! Tento vagón odpojili. Hlásili to," řekl pobaveně železničář.
Od té doby, kdykoliv hlasatelka něco sdělovala, měla maminka vždy poslední slovo. Raději si přečetla štítky na peróně, pak se zeptala průvodčí a pro jistotu i mašinfíry.
"Ten určitě ví, kam jede," tvrdila. Přesto se jí to nikdy nezdálo dost jisté a nakonec se ještě v přeplněném vagóně ptala, zda někdo z cestujících náhodou nejede do Opavy.
"Nebojte paní, já tam jedu, řeknu vám, kdy vystoupit," občas se ozvalo z davu. Maminka se vždy trochu zapýřila, ale byla spokojená. Jistota je jistota.
"Radši se pětkrát zeptat, než být jednou za vola," vysvětlovala své počínání.
Stáli jsme v malém hloučku na peróně a maminka se nervózně otáčela na všechny strany. Po tatínkovi ani vidu ani slechu - jako by se vypařil.
"Nevidíte někde taťku?" ptala se nás stále dokola.
"Čekejte tady! Hlídejte tašky! Jdu ho najít a zjistit, z kterého nástupiště vlak pojede," poručila nakonec a zmizela v davu.
Jakmile odešla, znejistěla jsem. Miloš se ke mně naklonil a spokojeně oznámil: "Už to vidím, pojedeme sami. Všichni se postupně poztrácíme. Nejdřív táta, teď máma. Víš, jak se jmenuješ a kde bydlíš? To je první, na co se tě policajti zeptají," zavzpomínal na své zkušenosti z dětství.
Začala jsem fňukat.
"Nestraš ji, je malá a blbá," napomenula ho Zdenka. Dotklo se mě, že mě stále považují za malou. Příští rok jdu do školy!
"Já ji nestraším, jen ji připravuji na tu možnost," hájil se Miloš.
Konečně se objevil tatínek. Kráčel mumrajem lidí, tašku ležérně přes rameno, jednou rukou si přidržoval třmen aktovky a v druhé ruce držel svou neodmyslitelnou cigaretku a labužnický pokuřoval. Mávali jsme na něj a volali, ale on nevnímal a vykračoval si dál. Vypadal jako by nás ani nehledal. Jediný z celého nádraží nikám nespěchal a působil dojmem, že ani nikám nejede. Miloš k němu doběhl a zatahal ho za rukáv.
"Tady jsme," oznámil mu.
Tatínek se nechápavě otočil. Při pohledu na Miloše procitnul ze snění a přistoupil k nám.
"Kde je mamka?" zajímal se.
"Šla tě hledat," odpověděl Miloš.
"Půjdu se po ní podívat," rozhodl.
"Neee!" vykřikli jsme jednohlasně.
"Už nikam nechoď, jsme rádi, že jsi tady," dodal Miloš.
Brzy se objevila i maminka.
"Jede to z druhé koleje a z prvního nástupiště. Čekáme správně. Půjdeme do prvního vagónu, ať jsme v Opavě dřív," oznámila.
S odstupem času si myslím, že to byla spíš taktika - čím víc vagónu za námi, tím větší šance pro kouřícího tatínka, že stačí naskočit do rozjíždějícího se vlaku.
Jako vždy byly všechny vagóny napěchované lidmi k prasknutí. Seděla jsem na tašce, obklopená nohama cestujících. Připadala jsem si jak v hustém, neprůchodném lese. Přestože byla maminka na blízku, cítila jsem se ztracená.
Cesta ubíhala celkem klidně. Tatínek se na každé zastávce prodral mezi prvními cestujícími, v jedné ruce cigaretu, v druhé zapalovač. Miloš se spiklenecky usmál na maminku a polohlase poznamenal: "S taťkou je cestování takové dobrodružné, viď? Ten jeho divoký pohled! A zapalovač v ruce, prst na spoušti ... kdyby někdo přehlédl cigaretu, mohl by myslet, že je pyroman." Maminka jen unaveně vzdychla, zato Zdenka propukla ve zvonivý smích a Miloš se k ní přidal.
Sotva se tatínková noha dotkla perónu, už měl zapálenou cigaretu a lačně z ní potahoval. Vždy pak naskakoval jako poslední a do škvíry zavírajících se dveří vyfukoval obláčky kouře ven.
Dvakrát jsme přestupovali a pak už nás čekala jen cesta autobusem. Všichni jsme to přijali s velkou úlevou. Z autobusu tatínek na zastávkách vyskakovat nemohl. Přesto i tady způsobil menší kolizi. V autobuse položil tašku s konzervami do síťovaného prostoru nad hlavami cestujících. Maminka ještě v poslední chvíli vykřikla: "Napřed zavaž uši!" Toto zvolání bylo naprosto zbytečné, tatínek vůbec nechápal čí uši by měl svázat a tašku položil. Vůbec ho nenapadlo, že je řeč o tašce. Hned nato se konzervy vykutálely a začaly bombardovat lidi pod zavazadlovým prostorem. Maminka se nestíhala cestujícím omlouvat a zároveň chytat padající konzervy, byla jak nešikovný žonglér. Autobus uháněl a konzervy se kutálely sem a tam přecpaným vozem. Někteří lidí do nich nechtěně kopali, jiní přes ně přepadávali, ale přes všechen ten zmatek nám je cestující s úsměvem vraceli a kupodivu se žádná neztratila.
Když jsme konečně dojeli na konečnou, maminka si s úlevou oddychla. Ne však nadlouho. Babička nás už na zastávce netrpělivě čekala. Jakmile nás spatřila, celá se rozzářila. Hned v úvodu připomněla, že se blíží zima a je třeba nařezat fůry dříví.
