Vánoce nakukují klíčovou dírkou
Hned po vstupu do našeho domu mohl každý poznat, že maminčiny obavy byly naprosto zbytečné. Tatínek kapry přepral. Rybí zápach linoucí se z kuchyně byl toho jasným důkazem. Navíc úplně přebil příjemnou vůni cukroví.
Teď v kuchyni spokojeně vládl tatínek.
Raději jsem to místo nenavštěvovala.
Na peci se ve vysokém hrnci převalovaly rybí hlavy a ustavičně z něj vystrkovaly huby, místo toho aby daly pokoj a v klidu se vařily. Ten pohled mě přímo děsil. Dokonce i když jsem zavřela oči a schovala hlavu pod polštář, pořád jsem viděla rybí hlavu, jak se pohybuje uvnitř hrnce.
Proto jsem nesnášela rybí polévku, i když jinak jsem ryby jedla ráda.
Vycítila jsem určité nebezpečí, a tak jsem pořád chodila za maminkou, prosila ji a přemlouvala, abych nemusela jíst tatínkovou polévku.
"Proč nechceš polívečku od tatínka? Je dobrá, tatínek se snaží. Už dva dny ji vaří a ty se ofrňuješ."
"Maminko, ona mi nechutná,"
"Ještě jsi ji ani neochutnala a už dopředu ohrnuješ nos. Uvidíš, že ti zachutná."
"Mami, já ji nechci," škemrala jsem zoufale.
"Nevymýšlej si. Všichni ji budou jíst," rozhodla maminka.
"Ale já ne!" prohlásila jsem odhodlaně.
"Ty nejsi žádná výjimka a nikdo v naší rodině nebude trhat partu!" začala se zlobit maminka.
"Mami, já nechci hlavu!" nabírala jsem moldánky.
"Nikdo ti žádnou hlavu nedává! Hlava je taťkova. Ty budeš mít jen polévku," konejšila mě.
"Ale ta hlava v ní plavala," naříkala jsem zoufale.
"Tak dost! Už nechci o polévce slyšet ani slovo, nebo se naštvu a uvařím ti hrachovku!" zvýšila maminka hlas.
"Mami ... naštvi se, prosím," škemrala jsem s pláčem.
Maminka se naštvala a hrachovku pro mě opravdu uvařila.
