Slza
U nás doma v ložnici měla maminka velké kulaté otočné zrcadlo. Před zrcadlem na pultíku měla různé skleničky s pudrem a parfémy. V šuplíku pod pultíkem měla šperkovnici. Měla tam spoustu korálků, řetízků a náramků, které jsem si ráda zkoušela. Jednou jsem tam našla velkou skleněnou fialovou slzu. K ničemu se nehodila a maminka mi dovolila vzít si ji na hraní. Nosila jsem ji stále u sebe. Příjemně chladila.
Maminka vařila, já seděla v okně a pozorovala přes slzu svět. Byl kostrbatý a fialový. Najednou po mně maminka chtěla, abych jí něco podala. Opatrně jsem slézala z okna a protože jsem neměla kapsu, strčila jsem si slzu do pusy. Náhle jsem škobrtla a slzu spolkla. Začala jsem brečet.
"Co brečíš?" zeptala se mě maminka.
"Spolkla jsem slzu," naříkala jsem.
"To nic není," uklidňovala mě v domnění, že mluvím o obyčejné vyplakané slze.
"Já spolkla skleněnou slzu," říkala jsem s pláčem.
Maminka se polekala. A pak jsem musela potupně chodit na nočník a maminka zase potupně musela v každém hovínku hledat slzu. Proto jsem několik dní nechodila do školky. Maminka se mě stále ptala, jestli mě nebolí břicho. Nebolelo, jen se mi stýskalo po Jarce a taky po slze.
Konečně moje střeva slzu propustila a ona cinkla do nočníku. Opět jsem mohla zpátky do školky. Jarka se ke mně přiřítila a divoce mě objala: "Co se stalo? Učitelka říkala, že jsi nemocná,"
Odcházely jsme k ostatním dětem a já Jarce vyprávěla, jak jsem spolkla slzu a jak ji maminka hledala v mých hovínkách.
"Fůj, hrabat se v hovně!" vykřikla Jarka a zacpávala si nos.
"Musela ji najít, aby věděla, že jsem ji vykakala. Jinak bych šla na operaci," vysvětlila jsem Jarce.
Jarka si pořád držela nos, předváděla zvracení a stále opakovala: "Fůj, hovno,"
"Kdybys spolkla skleněnou slzu, taky by ji tvoje maminka musela hledat v hovínkách," bránila jsem svou maminku.
"Proč bych ji pomykala? Nejsem malá!" nechápala Jarka.
"Já ji taky nechtěla spolknout. Stalo se to náhodou," bránila jsem se.
Jarka se znepokojeně zavrtěla: "Už jsi jak děda. Ten taky spolknul chrousta, jen aby vyhrál pětikorunu od dědka Pazderky.
"Živého?" zajímalo mě.
"Jo, úplně živého. Pak šel na pivo, aby chrousta utopil,"
"A co bylo potom?"
"Nic. Nikdo se v dědových hovnech nehrabal," řekla rezolutně Jarka.
Nevěřícně jsem kroutila hlavou: "Co když ten brouk žije v dědovým břiše,"
"Určitě chcípl. Děda ho jistě pořádně utopil. Tak dlouho by žádný brouk nedokázal plavat." usoudila Jarka.
"Co když dokázal? Já bych brouka nesnědla ani za nic," mínila jsem. Jarka se mnou souhlasila.
Procházející Eva nás zaslechla a projevila zájem o naší diskusi. Inspirovaly ji naše poslední věty a nahlas zapištěla: "Kdo snědl brouka?"
To už zpozorněly učitelky a děti kolem nás utichly a dívaly se na Jarku a na mě.
"Kdo snědl brouka?!" zopakovala Evina slova učitelka a přísně se na nás podívala.
"Nikdo," zapřela Jarka statečně dědečkův čin.
"Já bych brouka nejedla," ubezpečila jsem učitelku. Ta si nás nevěřícně prohlížela.
"Holky, opovažte se jíst brouky!" hrozila nám prstem. Přišla k nám a preventivně nám prohlédla kapsy. Jarka se začala ošívat.
"Žádné brouky nemáme!"
"Jen aby," nevěřila nám učitelka a pro jistotu nám prohlédla kapsy ještě jednou.
"Žádné brouky nemáme!" tvrdily jsme.
Když odešla, Jarka celá rudá vzteky se mi svěřila: "To je sprosté! Děda spolkne brouka a já to mám odskákat?! Takové prohlížení a napomínání! Mít po ruce brouka, tak ho spolknu naschvál! Ať si pak nadávají,"
"Proč bys ho jedla ty? Eva by potřebovala sníst brouka, za trest!" namítala jsem.
Jarce zasvítila očka: "Jasně! Eva by měla sníst brouka, nějakého vypaseného husími hovny!"
"Kde ale takového brouka seženeme? Husy jsem viděla v Polsku u tety," uvažovala jsem.
Jarka mávla rukou: "Řeknu dědovi. Za korunu mi brouka sežene,"
"Ty máš korunu?" divila jsem se.
"Ještě ne, ale vím, kde má maminka peníze. Určitě si ničeho nevšimne," řekla spokojeně Jarka.
Doma jsem chodila po dvoře a prohlížela kuřince našich slepic. Žádný brouk se na nich nepásl. Nezbývalo než se spolehnout na Jarčina dědečka.
Dědeček nezklamal. Za dva dny mi Jarka vítězně ukázala krabičku od sirek. Nedočkavě v ní pobíhal brouk. Byl velký, tlustý a měl dlouhé chlupaté nohy.
"Je vypasený na husích hovinkách?" zeptala jsem se nadšeně. Brouk se mi líbil.
"Na něčem horším. Děda říkal, že je vykrmený kozími bobky," sdělovala nadšeně Jarka.
Obě jsme se nemohly dočkat oběda. Konečně ta vytoužená chvíle nadešla. Plán byl jednoduchý. Jedna z nás musí zabavit děti a učitelky. Druhá nenápadně umístí brouka do Evina talíře.
Navrhovala jsem, že upadnu a budu strašně brečet. Jarce se ten nápad ale moc nelíbil. Rozhodla, že nenápadně shodím květinu stojící v rohu místnosti a zbytek zařídí ona.
S obavami jsem se dívala na kytku a přemýšlela, jak převrhnu její mohutný květináč. Nastal čas oběda. Podle Jarčina plánu jsem se po polévce šla "vyčůrat". Učitelka nadšená nebyla a nechtěla mě pustit na záchod.
"Proč jsi nebyla před obědem?" zajímalo ji.
"Nemohla jsem, byla tam fronta. Myslela jsem, že to vydržím," řekla jsem, zkřížila nohy a začala se rytmicky pohupovat.
"Tak běž, ale příště tě nepustím," svolila neochotně učitelka.
Nakukovala jsem škvírou dveří do jídelny. Čekala jsem, až se učitelka otočí zády. Jarka už byla připravená vypustit brouka do Evina jídla. Nikdo mi nevěnoval pozornost, každý hleděl do svého talíře. Nenápadně jsem kráčela kolem fíkusu, zachytila se o něj a chtěla ho povalit.
Nešlo to. Fikus se ohnul jako luk a vzápětí se vymrštil na opačnou stranu. Protože jsem se ho nepustila, stáhl mě s sebou do květináče. Vzápětí jsem z něj vypadla, až to plesklo. Květináč ztratil rovnováhu. Hlína mě zasypala, listí vše přikrylo. Nic jsem neviděla, zato slyšela učitelku jak zděšeně vykřikla: "Co se to děje?"
Když učitelka narovnala kvítko a našla mě pod ním, její údiv neznal mezí. První co byla schopna udělat bylo, že mě zvedla, snad oprášila nebo nařezala. Nevím, její počínání bylo těžko identifikovatelné. Každopádně nechápala, jak se to mohlo stát. Přiznala jsem, že to také nevím. A byla to pravda. Vše proběhlo ne zrovna podle plánu, zato však příliš rychle.
Posadila mě na místo. Jarka si mě spokojeně prohlížela a pochvalně pronesla: "To se ti povedlo, myslela jsem, že to nesvedeš,"
Byla jsem nadšená, že jsem v jejich očích stoupla.
"Co brouk?" zeptala jsem si jí tiše.
"Je v talíři. Připlácla jsem ho bramborem,"
Evin křik to hned potvrdil. Učitelky měly opět práci. Eva vyskočila na židli a ječela o sto šest. Já s Jarkou jsme klidně seděly a jedly - jako jediné. Ostatní děti se shlukly do jednoho klubka a vřískaly.
"Brouk... brouk..." znělo ze všech stran.
"Kde se tu vzal?" ptala se jedna učitelka druhé.
"Asi z toho kvítka," mínil někdo.
Nikoho nenapadlo, že je to náš brouk krmený kozími bobkami.
