Neděle, den návštěv
V neděli ráno vstala maminka velice brzy a pustila se do gruntování. Ani jsem se nestačila pořádně protáhnout, zívnout a už mě vyhnala z postele. Začala ji převlékat. Překvapil ji můj česnek proti upírovi. Doslova žasla, poněvadž česnek mezi stěnou a matraci zdárně zakořenil. Chvíli mě vyslýchala. Přestože jsem jí vyklopila pravdu pravdoucí, nechápala.
"Česnek se sadí venku!" řekla přísně.
"No jo, ale upír mi saje krev tady," vysvětlovala jsem.
"Upíři nejsou! To je jen výmysl lidí!"
"Jarka říkala, že ..." než jsem stačila větu dokončit, maminka mi rázně skočila do řeči: "Prosím tě! Nic mi o Jarce neříkej! Jenom tě kazí!"
"Jak kazí?!" nechápala jsem. Dodnes jsem měla za to, že se dají kazit jen hračky. Maminka však už neměla čas na diskuzi. Vyšoupla mě z pokoje a nařídila, ať se umyji, hlavně zuby a taky ať se převléknu. Po snídani mi prý dá další instrukce.
Jakmile se maminka přestala zabývat mou postelí, odběhla jsem od snídaně do špajzky pro dva česneky. Nasadila jsem si je mezi matrací a stěnu, každý na jinou stranu, pro případ, že by jeden maminka znovu objevila. Řekla jsem si, že mít česnek je dobrá věc, protože žádný upír nepřiletěl.
Maminka do úklidu zapojila všechny - nikdo jí neunikl. Kolektivní práce utužila naše rodinné vztahy, útrpné pohledy, které jsme po sobě házeli, mluvily jasně. Maminka byla ve svém živlu, zatímco ostatní se v něm topili.
"Tady vidím smetí! Vysávej pořádně!" peskovala neúnavně Miloše. "Musíš se zohnout, abys ses dostal až tam dozadu!" Pak se otočila ke mě: "Co dělá Zdena? Že se zase zašívá! Běž ji, Věrko, zkontrolovat! Řekni jí, ať už konečně přestane čučet do špiglu a chytne se roboty! A ať se přidá k pracujícím, Taťkovi vyřiď, ať konečně vynese koš. Smrdí mi pod nosem celý týden!"
Náhle změnila tón z rozkazovacího na útrpně oznamovací: "Ještě, že mě máte! Zahynuly byste ve špíně a v hnoji!" Ale hned zase přidala na intenzitě: "Nakrmil někdo slepice? Tváří se naštvaně! Běž se, Věrko podívat, jestli mají co zobat, a zkontroluj, zda králíkům vychladly uvařené slupky z brambor. Poznáš to prstem! A nepřevrhni kastrol!"
Lítala jsem jako čamrda se vzkazy, příkazy a dotazy. Fungovala jsem coby spojka mezi vojskem a jeho generálem. Zdenka to viděla jinak, říkala, že jsem dirigent dirigovaný přes dirigenta. Jediný tatínek přede mnou neutíkal ani mě neposílal do háje. Nečině si pokuřoval na verandě, nepřítomně koukal do dálky a klidně po mě mamince vzkazoval: "Jo, jo už se na tom pracuje."
"Manévry skončily," vydechl Miloš, když už bylo všechno tak, jak si maminka přála.
Každou neděli maminka pekla bábovku - a ani tahle neměla být výjimkou. Dnes očekávala hosty. A nejen ona. I já čekala Jarku.
Maminka zarachotila nádobím v kuchyni. To byl signál, na který Miloš nedočkavě čekal. Okamžitě vběhl do kuchyně a dobrovolně se zapojil do vaření, smažení i pečení. Kuchyň miloval odmalička. Už jako mrně se v ní cítil nejlíp. Sotva maminka zatopila v peci, už se motal kolem. Čím byl starší, tím méně překážel s připraveným plechovým talířem na jídlo a tím více skutečně pomáhal. Rád byl mamince k ruce a ta jeho služby ráda využívala. Ani tentokrát to nebylo jinak. Poslala ho do kurníku pro vajíčka. Miloš nadšeně vyrazil, na buchtu se moc těšil. Posbíral vajíčka a pro jistotu je svěřil do hlubokých kapes svého kabátu - nechtěl je rozbít cestou, jako posledně, když mu vyklouzla z rukou. Navíc prázdné ruce potřeboval, aby mohl zavřít chatrná dvířka kurníku. Jenže dveře, zteřelé stářím a deštěm, se vzpříčily a odmítly se pohnout. Chvíli s nimi rumploval, ale dveře si postavily hlavu. Nakonec je zkusil přemluvit prudkým bodyčkem. To na ně platilo. Dveře se pohnuly a vejce v kapse taky. Během vteřiny změnila tvar i skupenství. Z pevného materiálu se stala tekutá hmota. Miloš měl po kabátě, rodina po buchtě - a slepice už po práci. Pro dnešek daly, co mohly. Teď už jen s...
Po této nešťastné novině maminka zoufale zalomila rukama: "Co já, nebohá, si počnu? Čím hosty pohostím? Copak můžu chodit po sousedech a žebrat vejce? Kdyby aspoň byly Velikonoce, nebylo by to tak trapné. No nic,. děti moje, Zdena půjde vlevo, Miloš vpravo a Věrka k sousedce přes ulici. Každý z vás si vypůjčí od souseda jedno nebo dvě vejce! A šup, šup, ať to frčí!"
Rozešli jsme se do tří světových stran, Zdence se moc nechtělo - připadalo jí nedůstojné žádat po někom vejce. Zato Miloš vyrazil s chutí. Já se vydala k sousedům naproti. Paní Šimečková byla velice hodná. S účastí mě vyslechla a podala mi čtyři vejce.
"A co ještě nemáte?" zajímala se, "Má maminka mouku?"
"Já nevím, Ale chce péct buchtu," špitla jsem.
"No, raději ti dám i mouku, A cukr má?"
Nevěděla jsem.
"Taky ti odsypu. A jakou buchtu dělá?"
Opět jsem neuměla odpovědět.
"Raději ti přibalím i trochu oleje a mléka. Tašku máš?"
Neměla jsem.
"Dala bych vám i hrozinky a kakao, ale sama nemám. Víš co, dám vám aspoň ořechy. Buchta bez nich je taková jalová. Několik mi tu ještě od Vánoc zbylo," řekla paní Šimečková a začala všechno ukládat do veliké tašky, kterou mi pak podala.
"Uneseš to?" zeptala se starostlivě.
"Ano," přikývla jsem. Uchopila jsem plnou tašku a vláčela ji k domovu. Byla jsem hrdá, že jsem svůj úkol splnila.
Maminka však spokojená nebyla. Když mě spatřila, nechápavě na mě zírala a pak se zeptala: "Co to táhneš, prosím tě? Kde jsi k tomu přišla?"
"To je od paní Šimečkové," chlubila jsem se.
Maminka mi tašku odebrala. začala z ní vyndávat všechny věci a zároveň lamentovala: "Mělas donést jen vejce! Ještě si sousedé pomyslí, že jsem nenormální, že chci péct a nic doma nemám!"
Vtom se ve dveřích objevil Miloš a na stůl položil šestnáct vajec. Jídlo bylo pro něj silnou motivací.
"U koho jsi byl?" zeptala se maminka bezmocně.
"U všech," prohlásil vítězně.
Maminka se jednou rukou chytla za hlavu a druhou za srdce. "To je ostuda mezinárodního kalibru!" zalkala. Vyhnala nás z kuchyně a sama se v ní zavřela. Nikoho z nás už nechtěla vidět.
Zdenka přišla těsně před obědem. Znechuceně položila na stůl své jediné vyžebrané vejce a řekla: "Slíbila jsem, že ho zítra vrátím."
"Můžeš ho vrátit hned!!! Jsme tu jak na slepičí farmě! A já mám díky vám z ostudy kabát! Už slyším, co si o mě budou povídat báby v obchodě!" Hubovala nám všem - a nevynechala ani tatínka, který byl příčinou všeho, protože neopravil dveře kurníku.
Dlouho však maminka hubovat nevydržela. Hosté byli skoro za dveřmi. Maminka se rychle uklidnila, zkrásněla, starosti hodila za hlavu a vyšla jim s úsměvem vstříc.
Snažila jsem se rychle schovat a vyhnout se střetu s hosty. Netoužila jsem po jejich pozornosti. Bylo však příliš pozdě. Maminka, aby je nějak zabavila, postavila mě doprostřed pokoje a já musea přednášet básničku. Hosté nadšeně tleskali. Potěšená maminka hned navrhla: "A teď pověz tuto ..." A já musela recitovat další blbost. Hosté tleskali. Rychle jsem se uklonila a mazala pryč. Ukazovat svou inteligenci mě nebavilo. Maminka však s mým odchodem nesouhlasila. Chtěla se chlubit. Posadila mě na židli a já se musela tvářit mile, moudře - a hlavně mlčet.
Návštěv přibývalo. Přišel i strýc Fabián. Naposledy, když jsem ho viděla vypadal normálně. Teď vzbudil všeobecnou zvědavost.
"Co se ti to stalo!?" vykřikla zděšeně maminka a oči všech přítomných se tázaly na totéž.
"Byl jsem na hokeji," odpověděl klidně strýc.
"To ses pral?" vyzvídala maminka.
"Ale ne, Fotil jsem,"
"Co to máš za foťák? Taky fotíme a nikdy nám foťák nic takového neudělal,"
"Jenže ty nefotíš na hokeji! Chtěl jsem zachytit akci, no a co nezachytil foťák, zachytil můj nos. Puk mi přerazil obojí," vysvětloval strýc.
Nevěřila jsem mu, Jeho fialový nos, zakřivený do zatáčky, byl příliš podezřelý. Od maminky a babičky jsem přece dobře věděla, že nos se zkřiví po lhaní. Odlepila jsem se od stolku a nenápadně se vytratila. Teď byl hlavní atrakcí strýc Fabián. Já šla vyhlížet Jarku, velice jsem se na ní těšila.
