Záhada Vánoc
Vánoce byly i pro mě ve znamení zmatků. Nedokázala jsem pochopit, proč některým dětem nosí dárky Ježíšek a druhým Děda Mráz. Ani Jarka si s tímto zapeklitým problémem nevěděla rady. Nakonec jsme se shodly na tom, že na jméně nezáleží, hlavni je, že někdo ty dárky přinese. Zároveň jsme ale nechtěly ani jednoho z nich urazit, a tak jsme tomu záhadnému dárkonoši začaly říkat děda Ježíšek.
Léty jsem nabyla přesvědčení, že děda Ježíšek je pěkně praštěný. Minulý rok mi totiž nadělil povlečení, svetr, papuče a studenou, tvrdou pannu. Není divu, že jsem se na Vánoce nijak zvlášť netěšila.
Pozorovala jsem maminku, při jejích předvánočních nákupech. Často kupovala podivné úhledné balíčky. Pochopitelně mě zajímalo, co v nich je, a tak jsem se jí zeptala.
"Co by tam bylo - maso," odpověděla klidně.
"Ale maso se balí do papíru," namítala jsem.
"Papír jim došel," vysvětlila mi maminka.
Přišlo mi to sice trochu divné, ale když to říká maminka, musí to být pravda. Navíc se mi ty úhledné balíčky líbily mnohem víc než zakrvavený papír z řeznictví.
Jednou mě maminka vzala také do obchodu s hračkami. Zatímco něco vybírala, já jsem si - jako každé zvídavé dítě - stoupla na špičky a rozhlížela se kolem.
A tehdy jsem ho uviděla.
Překrásný malý nábytek. Byla tam polstrovaná křesílka a kredenc se šuplíčky, které se dokonce daly otevírat. Byl tak krásný, že jsem z něj nemohla spustit oči.
K mému velkému překvapení ho maminka koupila.
"To je pro mě?" zeptala jsem se nadšeně.
Její záporná odpověď mě však nepříjemně zaskočila. Doufala jsem, že jsem se přeslechla, a tak jsem se raději ujistila.
"To není pro mě?" zeptala jsem se znovu.
"Ne," potvrdila maminka.
"A pro koho to tedy je?" vyptávala jsem se dál.
"Pro jednu hodnou holčičku,"
"Pro kterou?" zajímalo mě,
"Tu neznáš,"
"A ty ji znáš?" podivila jsem se.
"Taky moc ne," zamumlala maminka.
Nedokázala jsem pochopit, jak může maminka koupit tak krásný dárek nějaké cizí holčičce, kterou nezná, zatímco mně - kterou zná - nic. Jako bych nebyla její. Moc mě to mrzelo.
Také tatínek se choval záhadně. Stále byl ve sklepě a něco tam tvořil. Odtud se neustále ozývalo ťukání, řezání a pilování.
Rovněž Zdenka se chovala záhadně. Stále se zavírala ve svém pokoji a o mou přítomnost vůbec nestála. Pokaždé, když jsem za ní přišla, urychleně něco schovala a rychle mě vystrnadila ze dveří.
Prostě všichni byli najednou takoví podivní.
