I Zdenka se nechala zlákat
Ano, i Zdenka se nechala zlákat zimou. Čerstvě napadaný sníh vábil a přitahoval. Zdenka energicky zabavila Milošovi sáně a vydala se na kopec. Nasedla na sáně a s odvahou samurajů se spustila dolů z kopce.
V tu ránu se nečekaně a proti všem fyzikálním zákonům o přitažlivosti těles, zcela nelogicky začaly přitahovat dřevěné sáně a betonový sloup veřejného osvětlení. Srážka byla nevyhnutelná. Zdenka prudce narazila do betonového sloupu. Sáně přetrpěly náraz bez většího defektu, zato Zdenku přímý čelní náraz nenechal chladnou a bez následku.
Domů se vrátila bez saní, avšak s velkým kraválem a s impozantní boulí uprostřed čela. Boule nešla ani zatlačit, ani schovat pod náplastí. Nejen boule velikosti kachního vejce změnila Zdenčinu tvář k nepoznání. K proměně přispěla i fialově rudá barva v obličeji, které vévodil ťupkovitý vzorek sloupu otisknutý tamtéž. Také kvapem natékající rty i nos rychle změnily Zdenčinu vizáž. Byla k nepoznáni, zato však vzbuzovala mimořádnou pozornost.
Zdenčin smysl pro estetiku ji bránil ukazovat se na veřejnosti, a tudíž i ve škole.
"S takovou tváří nikam nemůžu!" protestovala zoufale Zdenka.
"Musíš! Jiný ksicht nemáš," s klidem, ale přece jen důrazně odvětila maminka.
"Děcka se mi budou smát," naříkala Zdenka.
"A ty se jim divíš? Viděla ses ve špíglu? Vždyť máš hubu přes celou tvář," řekla zatím klidně maminka.
"Nikam nejdu!" zděšeně křičela Zdenka.
"Půjdeš a basta! Už jsem řekla!" i maminka začala přívalem emocí zvyšovat hlas.
"Nejdu!" křičela Zdenka.
"Půjdeš! Ráno je tma a nikdo nic nepozná! Po tmě je každá kráva černá!" nedala se rozkolísat maminka Zdeniným problémem.
"Pozná!" křičela už hystericky Zdenka.
"Nepozná! Řekneš, že jsi někdo jiný! Vždyť já tě také poznávám jen podle hlasu!" rázně vyřešila maminka zádrhel.
"Nikam nepůjdu!" dál se bránila Zdenka.
Několikahodinovou diskusi na téma, kam kdo půjde a kam kdo nepůjde popisovat nebudu. Zdenčin obličej byl sice silný argument, jasně viditelný i z větší dálky. Naproti tomu maminčina motivace byla také nezanedbatelná - chtěla mít z nás dětí vzdělance.
"Nemůžeš měsíc nechodit do školy! Myslíš, že ti obličej splaskne za den? Jestli ještě cekneš o škole, budeš mít zmalovanou i prdel!" rozčílila se nakonec maminka pořádně.
Marně Zdenka protestovala a držela se domovních dveří. Do školy musela.
Maminka měla pravdu - Zdenin obličej dlouho nikomu nepřipomínal nám známou tvář. Dalo by se říci, že každým dnem připravil nějaké menší překvapení..
První den:
Fialovočervený obličej s krvavými ťupky a se zářící bouli uprostřed čela byl jasně zřetelný. Také zduřená ústa byla nepřehlédnutelná.
Druhý den:
Červené ťupky ztrácely na intenzitě a měnily se ve výrazně fialové. Jinak si tvář stále nechávala, co získala.
Třetí den:
Barvy se ustálily od fialovočervenomodré až po zelenožlutou. Rty začaly velice pozvolna - opravdu velice pozvolna - ztrácet své kypré tvary.
Tvář měnila barvy i vzhled každým dnem. Zbývalo jen čekat několik týdnů na ten pravý odstín a podobu.
Sloup se Zdence nevryl jen do obličeje, ale i do paměti - a to stejně hluboko. Byla to poslední zima, kterou si Zdenka pořádně užila. Na saních ji od té doby nikdo neviděl a lyže vehementně odmítala.
Óda na zimní radovánky:
Nikdy sáně, nikdy lyže,
Zdenka již dobře ví, že
nejen zima maluje,
ale i sloup, když se sáňkuje.
Krása a sáně nejdou dohromady,
dbejte všichni její rady.
Co vám radí sestra moje?
Sáňkovat jen v blízkosti hnoje
