Bleší cirkus
Znovu jsme byly s Jarkou na naší zahradě. Jarka si se zájmem prohlížela naše housenky.
"Není jich nějak míň?" zeptala se. Začala se kolem sebe rozhlížet, zda neuvidí kolem poletovat motýly.
"Je. Maminka je vysbírala," řekla jsem smutně.
"Proč?"
"Dala je slepicím," požalovala jsem.
"Proč?"
"Aby se nabaštily slepice, a ne housenky." řekla jsem naštvaně.
"Copak maminka nechce mít na zahradě motýly?" divila se Jarka.
"Motýly jo, ale housenky nechce. Prý by nám sežraly všechen salát," vylévala jsem si srdce.
"Co teď budeme dělat? Bez motýlů to není ono," zklamaně pronesla Jarka.
Stouply jsme si se svěšenými hlavami a chvíli držely smutek za sežrané housenky. Jarka pronesla smuteční řeč: "Chudáci housenky. Cítíme s vámi. Mohly jste být slavné! Teď jste sežrané i vysrané!"
Pak nechala smutek smutkem, otočila se ke mě a zvesela povídá: "Něco mám! To budeš čubrnět!" a zalovila v kapse. Vytáhla z ní krabičku od zápalek.
"Ulovila jsem krásného brouka do našeho cirkusu," chlubila se.
Ukázat mi ho ale nemohla, protože jakmile pootevřela krabičku, brouk se cpal ven.
"Potřebujeme nějakou větší sklenici, ze které by neutekl," řekla Jarka.
"Něco přinesu," ještě jsem nedořekla a už jsem pádila do kuchyně. Maminka zrovna zavařovala a všude se povalovala spousta sklenic. Určitě je všechny nebude potřebovat, pomyslela jsem si. Jednu jsem vzala a nenápadně šla ven. Maminka opravdu asi sklenici nepotřebovala, protože ji nehledala. Jarce se sklenice líbila.
"Musíme něco dát na dno, aby se brouk nepraštil, až ho tam hodím," řekla a začala sypat do sklenice hlínu. Pak tam vsypala i brouka. Byl velký, černý a krovky se mu ocelově leskly. Ve sklenici se mu nelíbilo, mermomocí se snažil vydrápat ven.
"Co baští?" zajímalo mě.
Jarka se zamyslela a pak klidně řekla: "Nevím, co baští brouci. Asi hlínu. Té má dost. A když, tak mu přisyp,"
"Jeden brouk je málo. Bude mu smutno,"
"Neboj, chytneme ještě nějakého a přidáme i mravence," řekla Jarka nadšeně.
Začaly jsme obracet kameny a chytat brouky. Jarka ulovila i několik škvorů. Za chvíli se sklenice hemžila malinkými tvorečky. Radovaly jsme se z velkého úlovku.
Pak Jarka navrhla, abychom brouky daly do tmy, aby si na sebe zvykli. Schovaly jsme je před deštěm i před maminkou. Těšily jsme se na bleší cirkus a Jarka se těšila, že budeme vystupovat za peníze. Moc toužila po koloběžce. Dohodly jsme se, že brouky zatím nebudeme nikam přenášet.
"Tady to znají, budou klidnější," rozhodla Jarka.
Vzala jsem si brouky na starost.
Na druhý den jsem se šla tajně na ně podívat. Přisypala jsem jim hlínu, ale zdálo se mi, že je jich nějak míň. A taky brouk od Jarky byl nějaký divný. Připadalo mi, že má méně nožiček.
Každý den ubývalo brouků a přibývalo bobků. Řekla jsem to Jarce.
"Sypeš jim hlínu?" zajímalo ji.
"Sypu, každý den,"
"To je divné, ze skla přece neutečou," přemýšlela nahlas Jarka.
"Myslím, že se žerou navzájem," svěřila jsem se jí se svou domněnkou.
"Přece nebude brouk žrát brouka! Co když nám je někdo krade?" nevěřila mi Jarka.
"Nikdo o nich neví, jen ty a já. A schovala jsem je dobře." přesvědčovala jsem ji.
"Fuj, žrát brouky! Brouci jsou prasata!" rozčílila se Jarka a slíbila, že určitě v sobotu přijde.
"Jen aby do té doby ještě nějaký brouk zbyl celý," upozornila jsem ji.
