Když dospělí neslyší

   Maminka ošetřila Milošovi mozol v dlani, přelepila ho náplastí a důrazně mu připomněla, že má sekat v rukavicích. Potom mu namazala poslední patku chleba játrovkou, nalila čaj a řekla: "To ti teď musí stačit. Jestli máš ještě hlad, vezmi si hašlerku. Oběd bude, jen co mě přestanete všichni vyrušovat. A svačina bude až přijde Zdenka."

 Babička si nasadila brýle, podívala se zblízka na budík, který stal vedle rádia a už se začala nadechovat k proslovu. Maminka ji zarazila: "Babičko, Zdena vyšla po osmé, ještě ani nedošla do obchodu,"

   Jenže babičku to neuspokojilo. Vyrazila z chalupy, protože uviděla jít kolem sousedku. Hned ji zasypala otázkami. Za chvilku už byla zpátky v kuchyni a vzrušeně vykřikovala: "Anči! Sousedka cestou Zdenku vůbec nepotkala! A v obchodě prý taky nebyla! Tak kde jenom je?!"

  "Určitě ji nikdo neukradl, objeví se. Třeba sousedka neměla brýle a Zdenku přehlédla," odpověděla v zdánlivém klidu maminka a soustředila se na míchání něčeho v kastrolu. Babička znovu vyběhla ven na cestičku před chalupou. Občas se postavila na špičky, aby lépe viděla do dálky. Dědeček od rána ležel v kuchyni na kanapi a pokaždé, když babička vešla, zavřel oči a zhluboka oddychoval.

   Netrvalo dlouho a před chalupou nečekaně zastavilo bílé auto. Z něj vystoupila rozesmátá Zdenka s plnou taškou a bochníkem chleba pod paží. Rozloučila se s řidičem, zamávala volnou rukou a šla do chalupy. Babička stála jako opařená. Po chvilce se vzpamatovala a běžela za Zdenkou s otázkami: "Kdo to byl? Jak to, že jsi nastoupila k cizímu člověku!? Víš, co všechno se mohlo stát?!"

  Zdenka jako by babičku nevnímala. Vplula do kuchyně, na stůl položila chleba, z tašky vytáhla další bochník, pak šišku salámu, nějaký sýr a další potraviny v plechovkách. Vzala připravenou bandasku na mléko, plastové pouzdro na vajíčka a už byla připravená vyběhnout z chalupy. Babička jí zatarasila cestu vlastním tělem.

   "Jak to, žes jela s cizím člověkem?!"

  "Babi, on není cizí, má chatku kousek od hájovny a v autě byla jeho dcera Eliška. Jel do Janova do obchodu. V Janově nemá problém koupit chleba, jako tady. Navíc v Janově jsou milé prodavačky, ne jako tady. Tak jsem se s ním svezla. Aspoň jsem si neošoupala střevíčky." řekla a protáhla se kolem babičky jak užovka a byla ta tam.

   Ve dveřích se objevil Miloš: "Už tu byla Zdena, viděl jsem ji. Už můžu posvačit?"

  Na odpověď nečekal, zavětřil jak ohař, popadl nůž a s blaženým úsměvem začal krájet chleba i salám. "Hlad je sviňa!" broukal si pro sebe.

   "Vždyť jsi jedl před chvíli," kroutila nad ním hlavou udivená babička.

   "Když pracuji, nemohu hladovat. To dá rozum," odpověděl Miloš a pustil se do jídla až se mu za ušima dělaly boule.

   Babička byla stále v pohybu. Neúnavně kontrolovala maminku, zda vaří správně, pak Miloše, aby se nepřejedl, potom tatínka, jestli pokládá do pece polinka tak jak se má. Nezapomněla ani na Zdenku, vyhlížela ji a zároveň nenápadně zjišťovala co sousedky, které šly kolem naší chalupy nakoupily. To hned za čerstvá hlásila mamince stylem: "Na co jí bude marmeláda. Vždyť letos bylo všude plno rybízu,"​

  Využila jsem toho, že má babička tolik starostí a na mě zapomněla. Opatrně a nikým nepozorovaná jsem se z kuchyně vypařila a vydala se na průzkum. V tichosti jsem se přiblížila k nejbližší babičkou zakázané místnosti. Byla to hůra. Byla jsem zvědavá, co ukrývá. Potichounku jsem odstrčila závoru a vklouzla dovnitř. Bylo tu pověšené prádlo, sáňky opřené o stěnu, lyže, nějaké košíky a spoustu podivných věcí. Nejvíc mě ale přitahovala dřevěná bedna. Otevřela jsem ji. Uvnitř bylo staré oprýskané vozítko s kominíkem bez hlavy a rukou, hliněný hrneček, malovaný talířek a spoustu zajímavých věciček. Všechno jsem si ještě ani nestačila prohlédnout a už jsem měla babičku za zády.

   "Co tu děláš! Víš, že tady nesmíš! Je tu položený jed na myši, chceš se otrávit!?" rozčílila se. Její křik přivolal tatínka, který chtěl vědět co jsem provedla.

   "Chytla jsem ji tady! Alfonsi! Představ si, kdyby tu snědla jed na myši. Ještě se otráví a budu za to popotahovaná," bědovala babička. 

   "Věrka už není tak malá, aby jedla něco ze země," snažil se ji uklidnit tatínek.

   "Já ten jed dávám na talířek," ohradila se babička.

   Ujistila jsem tatínka, že jsem nic ze země ani z talířku nebrala a vysvětlila mu, že jsem v krabici našla jen několik starých hraček.

   "Můžu si je půjčit?" prosila jsem babičku.

   "Jsou špinavé," namítala.

   "Umyji si je," slíbila jsem.

   "S tím je spoustu práce. Než by se ohřála voda ... a stejně za chvíli jedete domů. To už nemá cenu," řekla babička rozhodně.

   "My už jedeme domů?" řekla jsem udiveně.

   "Až zítra," řekl tatínek. Nechápala jsem.

   Babičku slyšela maminka a hned chtěla vědět co se řeší.

   "Věrka našla staré hračky ještě po Zdence," vysvětlil tatínek.

   "Jsou špinavé a leží tu už roky," dodala zarputile babička.

   "Tak se umyjí. Vody je dost, nevidím problém," řekla maminka.

   "Není horká voda!" namítala babička.

  "Tak se umyjí ve studené, jsou jen trochu od prachu." řekla energicky maminka, podala mi hračky a dodala: "Běž si je umýt k potoku a pak je nech na sluníčku uschnout,"

  Babička za dnešek zkameněla podruhé.

  Popadla jsem hračky a pelášila k potoku co mi nožky stačily, aby mě babička nedohonila. U potoka jsem byla první. Rychle jsem hračky ponořila do ledové vody a ručičkama smývala prach. 

  "Nenahýbej se! Zatočí se ti hlava! Ta Anči nemá rozum! Žádné dítě nesmí k vodě bez dozoru!"  volala babička, když dobíhala. Než doběhla, bylo hotovo. Hračky jsem měla umyté a nesla jsem je na sluníčko.

   "K potoku sama chodit nesmíš," hubovala. Následovala její přednáška o zrádném potoce a spoustu hrůzostrašných povídek o topících se dětech bez dozoru. A pokud se dítě neutopilo samo, utopil je vodník. Nakonec mi zazpívala písničku o vodě, která se točí a podemílá modré oči. A protože jsem modrooká, tak jsem ve velkém nebezpečí. 

   "Jak může voda podemlít oči?" ptala jsem se nechápavě.

   "Snadno. Spadneš do vody a ona ti je vytlačí z důlku,"

 Nevěřícně jsem se zadívala na potok. Nedokázala jsem si to představit. Jemně poskakující malinké vlnky nevypadaly nikterak hrozivě. Spíše byly zábavné. Aby se voda dotkla očí, musela bych si obličej položit na dno potoka.

   "A kde bych musela dát hlavu, aby mi potok vytlačil oči?" zajímalo mě.

   "Tam, pod jezem!" ukázala babička na malý splávek.

   "Tam jsem nebyla. Jen tady na schodě,"

  "Voda by tě tam dotlačila! Podívej se na ty balvany. Vidíš, jakou má voda sílu? Přinesla je sem až z hor," vysvětlovala.

   Babička měla pravdu. Každý rok si potok z hor přinášel nové kameny a ty staré odnášel pryč. Zase jsem měla o čem přemýšlet.