Mikulášská zábava
Promítal se film o krtečkovi a také o medvědech, kteří se potkali u Kolína. Soutěžilo se v chytání umělých rybek, v házení tenisovým míčkem a v dalších disciplínách, které dospělí označili za zábavné.
Chtěla jsem se zapojit do všeho, ale nešlo to. Měla jsem jeden velký problém - kamaše. Občas jsem zapomněla mít nafouknuté bříško. Dlouhé kamaše mi okamžitě sjely a já najednou měla rozkrok mezi koleny. Čím byl níž, tím menší jsem mohla dělat kroky. Chůzi Japonek jsem si nijak neoblíbila a tak jsem se pokoušela kamaše nenápadně vytáhnout zpátky až nad pupek.
Výsledkem bylo, že jsem vypadala všelijak. Halenka se mi vytáhla ven a sukně se srolovala do kamaší. Když mě maminka spatřila, spráskla ruce.
"Kdo ti to udělal?! Vypadáš jak hajdaláček!" ptala se mě.
Nechápala jsem její otázku. Maminka mě vzala stranou, utáhla mi gumu u kamaší, pak je několikrát srolovala v pase. Tam mi vznikla jakási jakoby nafouknutá galuska. Teď už se sukně nedala zapnout, takže jsem se bez ní musela obejít. Nebylo to ideální, ale proti původní verzi jsem vypadala téměř reprezentativně.
Teď už jsem se mohla směle pustit do soutěžení.
Nejhůř mi šlo házení. Netrefila jsem se ani jednou, ale za snahu jsem dostala čokoládovou šišku. Vítězně jsem ji ukázala mamince.
"Ty jsi ale šikovná!" zaradovala se.
Prozradila jsem jí, že jsem šišku dostala za vytrvalost.
"Jo, jo, šiška k šišce," povzdechla si maminka, "aspoň bude něco na stromek,"
Před odchodem domů jsme venku před vchodem vyzvedly tatínka, který tam postával a kouřil.
"Jsi tu jak na hanbě," řekla mu maminka.
Tatínek se jen pousmál a přidal se k nám.
"Mami, tatínek zlobil, že musí být na hanbě?" zajímalo mě.
"Jo," odfrkla si maminka. "Pořád si musí smradit pod nosem,"
Pak se otočila k tatínkovi a řekla: "Podívej se na ty ruce. Vidíš ty prsty? Máš je úplně vyuzené, měl bys nosit azbestové rukavice."
Byla to pravda. Tatínkův ukazováček a prostředníček pravé ruky měly barvu starého pergamentu. Jen prsteníček byl lehce přičmoudlý, jako by se kouření účastnil jen společensky. Tatínek si ruce každý den drhnul kartáčkem, ale barevný rozdíl mezi levou a pravou rukou byl stále nepřehlédnutelný.
Doma jsem běžela oznámit Milošovi, že mě čert nevzal.
Miloš pomalu zvedl oči od knížky, ani se nenamáhal tvářit překvapeně a suše poznamenal.
"Neboj ... ještě není nic ztraceno,"
Znejistěla jsem. Pak se začal řehnit.
Došlo mi, že mě jen straší.
Ten den byl plný zážitků. Večer jsem byla tak utahaná, že jsem úplně zapomněla přikrýt si hlavu polštářem ... kvůli jedu.
