Každý má svůj sen
Nadšení z divoké jízdy Jarku neopustilo ani ve školce. Jen co jsme se setkaly, Jarka se celá rozjařená chlubila.
"Viděla jsi, jak jsem včera jela? Vašek má vykloubené zápěstí a já budu závodník. Už jsem se rozhodla - buď budu krotitel lvů a ty třeba klaun. Nebo raději budu závodník! A ty automechanik, abychom byly zase spolu."
Souhlasila jsem a Jarka byla nadšením celá bez sebe.
"Pojedeme závody, seženu mapu," slibovala nadšeně.
"Na co mapu?" znejistěla jsem.
"No přece, abychom nezabloudily. Možná že něco i zažijeme," vysvětlila mi.
"Co zažijeme?" zpozorněla jsem.
"Něco! Dobrodružství! Neboj, bude to fajn," ujišťovala mě.
"Myslíš, že bychom mohly vzít s sebou jednoho kluka?" zeptala jsem se.
"Jakého kluka?"
"Nevím, neznám ho. Jen vím, že má lyže," poskytla jsem jí všechny údaje o Kájovi.
"Lepší by bylo, kdyby měl kladívko a hřebíky. To by se nám mohlo hodit," poučovala mě moudře Jarka.
"Nevím, zda má kladívko a hřebíky,"
"Nevadí, když tak mu kladívko půjčím," uklidnila mě Jarka.
"Kdy vyjedeme?" zajímalo mě.
"No, musíme vychodit školu. Potom se musím naučit řídit auto a pak pojedeme," upřesňovala svůj plán Jarka.
Oddychla jsem si. Byla jsem ráda, že to nebude hned. Přece jen jsem z cesty s Jarkoou měla určité obavy.
