V divadle
Jarka byla také celá nedočkavá a viditelně se těšila. Konečně jsme se oblékly a hnusný kabát překryl stejně hnusné šaty. Učitelka mi nasadila čepici, která měla opět do čeho kousat.
Cestou na tramvaj Jarka vesele poskakovala a ani v tramvaji nezahálela. Protlačila se k oknu, vytáhla z kapsy kapesník a začala všem mávat. Někteří lidé se usmívali a dokonce jí zamávali, což Jarku velice potěšilo.
Konečně tramvaj dorazila do centra Ostravy. Cestou k divadlu Jarka stále vykřikovala na míjející chodce:
"Jdeme do divadla na Pejska a kočičku, heč!"
Lide se usmívali. Učitelky se sice snažily zabránit Jarce v šíření těchto informací, ale bez úspěchu.
"Na ulici se nekřičí," napomínaly ji soustavně.
"Já nekřičím," bránila se Jarka, ale hned se otočila k procházejícímu pánovi a zavolala na něj:
"Pane, pane, my jdeme do divadla. Heč, heč, a ty ne!"
"Marnost nad marnost," vzdala své snažení učitelka Dáša.
Divadlo nás zklamalo - bufet byl zavřený. I Eva byla rozčarovaná. Stála před prázdným pultem a v dlani svírala peníz. Nebyla sama. I ostatní děti stály jako opařené a nevěřícně zíraly na opuštěný pult.
"Vašek děsně kecá, ale jestli si myslí, že mu vrátím peníze, tak se přepočítal," řekla naštvaně Jarka.
Další rozčarování přišlo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že nesedíme v naplánované první řadě, ale někde uprostřed hlediště. To už se Jarka naštvala pořádně.
"Na to se můžu vykašlat! Bufet je zavřený, v první řadě nesedím, nic neuvidím ani neuslyším! Chci domů! Mě to tu nebaví!"
"Neboj, uvidíš všechno. Bude se ti to líbit," chlácholila ji učitelka.
"Jak to, že sedíme skoro vzadu? Nikoho známého vpředu nevidím. Ty někoho z nich znáš?" zeptala se mě nazlobeně Jarka.
Marně jsem se snažila někoho známého vepředu zahlédnout.
"Vidíš? Vepředu sedí samí cizinci a já musím trčet vzadu! Vždyť nic neuslyším!" hněvala se Jarka vytrvale.
Zazněl gong a světla se začala pomalu zhasínat. Jarka okamžitě zapomněla na všechno příkoří, kterého se jí dostalo, začala radostně tleskat a vesele vykřikovat:
"Už to začne! Já se tak těším!" křičela mi do ucha. Přidaly se k ní i ostatní děti a za chvíli už tleskal celý sál.
Opona se pomalu zvedla a uprostřed jeviště stál nějaký pán. Za ním stál domek, kolem něj zahrádka a v ní slunečnice. Jarka znejistěla.
"Kde je pejsek a kočička?" vykřikla do naprostého ticha.
Pán uprostřed jeviště začal vysvětlovat:
"Milé děti, v tomto domečku bydlí pejsek a kočička. Bydlí tu už dlouho a snaží se dělat všechno tak, jak to odkoukali od lidí ..."
Jarka seděla, poslouchala a netrpělivě se vrtěla. Za chvíli se objevili pejsek a kočička. Jarka se opět dala do radostného tleskání a volání:
"Hurá, pejsek! Ať žije kočička!"
Já se ale neradovala. Zřetelně jsem cítila, jak mi pod šaty zase povolila jedna kšanda. Jarka do mě šťouchla loktem a pravila:
"Už to začalo. Už se těším, jak pejsek spolkne mýdlo! Ty se netěšíš?"
"Zase mi povolila kšanda," žalovala jsem a snažila se zabránit tomu, aby dál sklouzávala.
Jarku to nezajímalo a z plna hrdla křičela na pejska:
"Pejsku, sněz to mýdlo!"
Pejsek si prohlížel něco na stole a Jarku neposlouchal. To ji rozčílilo. Dala si dlaně k ústům a ze všech sil volala:
"Musíš sníst mýdlo! Já tu pohádku znám!"
Pejsek Jarku poslechl a Jarka hned začala volat na kočičku:
"Kočičko, hledej mýdlo!"
"Pssst, tiše! Nesmíš vykřikovat!" napomenula Jarku učitelka.
Jarka se na chvíli uklidnila, ale dlouho v klidu nevydržela. Pořád poskakovala a šťouchala do mě loktem.
"Já mám takovou radost!" křičela.
"Nechej toho! Nevidím!" ozval se někdo sedící za Jarkou.
"Vem si brýle!" nedala se Jarka.
"Sedni si! Já chci taky vidět!" křičela holčička za Jarkou. Děti kolem nás začaly syčet:
"Psssst!" a za chvíli se k nim přidal celý sál. Všichni se otáčeli směrem k nám. Na Jarku to nijak nezapůsobilo.
"Ticho tady bude! Neslyším, chci se dívat!" okřikovala syčící děti kolem sebe.
"Zavři klapačku!" křičel na Jarku nějaký kluk a ukazoval jí, jak jí dá pěstí pod zuby.
Jarka nelenila. Nečekaně mi vytrhla kabelku z ruky a praštila s ní kluka přímo do hlavy. Kabelka se nárazem otevřela a já zřetelně viděla, jak moje kopretina prolétla vzduchem a spadla do vlasů nějaké holčičky. Ta se vyděsila a začala vřeštět na celé kolo:
"Pavouk! Pavouk!"
Tahle informace nebyla pravdivá, ale byla účinná. Řev a panika zachvátily pátou, šestou, sedmou, osmou i devátou řadu. Nikdo už nesledoval odvíjející se pohádkový děj. Upřímně řečeno, ani vypravěč, který do té doby neustále mluvil, se teď nezmohl na jediné slovo.
Při všem tom poprasku jsem jen já mohla slyšet Jarku, jak řve na kluka, kterého praštila kabelkou:
"To máš za to! Myslíš si, že když jsem holka, tak se neumím prát?"
A už se znovu napřahovala mojí kabelkou.
"Já to řeknu bráchovi! Ten tě zbije!" křičel kluk, držel se za hlavu a natahoval moldánky.
"Já mám taky bráchu a nabančí vám oběma!" vřískala Jarka.
"Já mám dva bráchy a jsou takhle velcí," brečel kluk naplno a rukou ukazoval ke stropu, jak veliké má brášky: "A zbijou tě, uvidíš!"
Pochopila jsem, že i já se musím do té roztržky zapojit.
"To je toho! Můj brácha je ještě větší a chodí na judo! Dá vám všem, do frňáku, když mu to řeknu!"
Víc už jsme s Jarkou praštěnému klukovi slíbit nemohly.
Silné, nekompromisní ruce nás vyváděly ze sálu. Ucítila jsem, jak povolila i poslední trochu funkční kšanda. Pohotově jsem nafoukla břicho, aby kamaše vydržely v pase co nejdéle.
Paní, která nás vyváděla, neomaleně přišlápla mou bambelající kšandu. Ta vzápětí svižně vystřelila a zasáhla mě do kolena. Zařvala jsem a upadla na všechny čtyři. Věděla jsem, kterým směrem jdeme, nechtěla jsem se zdržovat vstáváním, a tak jsem pokračovala ven po čtyřech.
Zvedla jsem se až na chodbě a snažila se natáhnout kamaše. Šle bezvládně visely na předním díle. Nikoho můj problém evidentně nezajímal. Paní, které nás s Jarkou vyvedla, polohlasem křičela, něco o chuligánech a Jarka zase vykřikovala, že má zaplaceno a že chce vidět pejska a kočičku.
"Jak to, že házíš po dětech pavouky a biješ je kabelkou?!"
"To byla kopretina," snažila jsem se uvést všechno na pravou míru a vysvětlit rudé paní s fialově naběhlými žilami na čele i na krku, že té holčičce nic nehrozilo.
"Copak se hází po dětech kopretinami?" křičela ta nepříčetná paní.
Vtom už pro nás přispěchala učitelka Dáša a snažila se vyzvědět, co se vlastně přihodilo. Rozvzteklená uvaděčka si okamžitě vzala hlavní slovo a spustila gejzír výčitek a obviňování. Není třeba dodávat, že nás důkladně očernila.
Jarky se to dotklo. Sedla si na židli a otočila se k uvaděčce zády. Sedla jsem si vedle ní také. Už mě nebavilo mít pořád nafouknuté břicho.
"Jak chcete, holky! Do konce představení budete sedět tady a ani se nehnete."
Jarka jen pokrčila rameny na důkaz, že je s trestem srozuměná. Když se všechno uklidnilo a učitelky s uvaděčkou poodešly, prohlásila:
"Takové blbé divadlo! Bufet zavřený! Lže se tady! I ta kočka byla opelichaná! Dědu na ně!"
"Proč dědu?" zajímalo mě. Jak by nám mohl Jarčin děda pomoct?
"Děda byl jednou taky v divadle. Taky se mu tam nelíbilo a nechal se vyvést, aby mělo představení aspoň trochu šmrnc."
"Dědu taky vyhodili?" zeptala jsem se nadšeně.
"Taky."
"Proč?" zajímalo mě.
"Děda říkal, že to byla tragédie, i když to byla původně komedie. Už byla skoro polovina představení, když vstal a zařval na herce, aby konečně začali hrát, že ten pán, co sedí vedle něj, z toho buď tvrdě usnul, nebo měkce umřel, a že i jemu začíná být z nich nějak nevolno. A pak dědu vyvedli. asi jsem to zdědila po dědovi," řekla Jarka vesele.
"Jasně, máme to po vašem dědovi," souhlasila jsem.
"Ale že jsme sim to nandaly! Uvidíš, hned tak na nás nezapomenou! Děda, když ho pořadatel vyváděl, křičel, že herci jsou žabaři a že za týden už po nich ani pes neštěkne, ale na něj hned tak nezapomene ani jediný divák, a dokonce ani herci samotní. Děda byl dokonce v novinách. Vystřihl si ten článek a schoval ho hned vedle fotky mrtvé babičky. Prý by na něj byla hrdá, kdyby žila."
Záviděla jsem Jarce jejího dědečka. Moje maminka divadlo i koncerty velice milovala. Nikdy se jí nic podobného nestalo. Jednou sice usnula při předehře, a to tak tvrdě, že dokonce tiše pochrupovala. Tatínek se ji snažil jemným pošťuchováním probudit, ale marně. Až potlesk maminku probudil a zároveň vylekal. Vyskočila ze sedátka a vykřikla:
"Co? Co?"
Přitom pustila kabelku, která se skutálela z jejího klína do řady před ní. Tatínek se potom s maminkou dlouho nebavil a odmítal s ní chodit do divadla. Maminka se marně hájila tím, že byla moc unavená a do toho hrála těžká hudba, takže se spánku neubránila.
Poprosila jsem Jarku, aby mi znovu pomohla nasadit moje pitomé kšandy.
"Nosit takové blbosti! Že tě to baví," bručela Jarka, ale přece jen se pokusila kšandy zprovoznit.
"Víš co? Já vím, jak udělat, aby ti přestaly padat. Chceš?"
Nevěděla jsem přesně, na co říkám ano, ale odpověděla jsem:
"Chci,"
Jarka nelenila. Poručila mi, abych si vyhrnula šaty, kamaše vytáhla co nejvýš, a potom jejích šle svázala v pase několika uzly.
"Teď ti nespadnou, ani kdybys chtěla," oznámila mi spokojeně. Přebytečný díl kamaší přeložila a šaty najednou v pase pěkně seděly.
"Vidíš, jak jsem dobrá?" pochlubila se Jarka.
Opravdu jsem se hned cítila lépe. Kamaše už nesklouzávaly, dokonce ani když jsem se vrtěla nebo poskakovala. Byla jsem už unavená z toho, že jsem musela pořád chodit s nafouknutým břichem.
Zatímco jsme se s Jarkou zabývaly mými kšandami, děti v sále hlasitě tleskaly. Za chvíli začaly vycházet a učitelky si nás vyzvedly, abychom se jím v tom mumraji neztratily.
Eva se hned začala před námi chlubit, že viděla pejska i kočičku až do konce. Důležitě pokračovala tak, abychom ji obě dobře slyšely.
"Heč, možná půjdu na představení znovu s tatínkem!"
"Já padám!" plácla se Jarka dlaní do čela a podlomila se v kolenou. "Ona je tak blbá, že musí jít do divadla ještě jednou, aby pochopila, o čem to bylo!"
I to řekla Jarka nahlas, abych to slyšela nejen já, ale i Eva a děti kolem.
Eva zrudla stejně jako paní, která nás vyváděla ze sálu, jen jí nikde nenaskočila žádná žíla.
"Kdo je u tebe blbý? Ty sama jsi blbá, když se neumíš chovat v divadle!"
"Já že jsem blbá? Já že se neumím chovat v divadle? Divadlo bez bufetu není divadlo, ale komediantská bouda! Schválně jsme se s Věrkou nechaly vyvést, protože jsme se na to nechtěly dívat."
Eva i děti kolem zkoprněly. Už se na nás nedívaly jako na vyvrhele, ale dívaly se na nás s náležitým obdivem, který jim vydržel i celou cestu do školky.