Otravná neděle
Opět nastala nudná a otravná neděle. Tedy alespoň pro mě. Ostatním vůbec nevadila.
Maminka nás vyšňořila, jak se patří. Zdeňka byla šťastná, protože se mohla obléknout sama podle vlastního vkusu. Miloš byl také spokojený. Nic mu nevadilo a nic ho nemohlo zaskočit.
Jen mně zase sjížděly kamaše, přestože byly v pase pořádně srolované. Zřetelně jsem cítila, jak se mi na nohách rolují a skládají se do hustých varhánků.
Pohled do zrcadla mi to jen potvrdil a nic nezatajil.
"Mami, já ty kamaše nechci. Podívej."
"Na co se mám dívat?" odbyla mě maminka.
"Mami, podívej se na mě," trvala jsem na svém a motala se jí pod nohama, jak jen to šlo.
"Co bych na tobě viděla? Vždyť tě přece znám," odbyla mě znovu.
"Mami, prosím, podívej se."
"Co zase máš?!"
"Podívej se mi na nohy. Vidíš, co mi ty kamaše dělají?"
"Tak si je podkasej a dej pokoj! Máš pořádně jíst! Fifráš už skoro jako Zdeňka. Kdybys snědla všechno, co máš na talíři, včetně zeleniny, přibrala bys, narostl by ti zadek a kamaše by měly o co zabrzdit.
Nenáviděla jsem zeleninu, a tak jsem si raději vytáhla kamaše, srolovala je do galusky a dala mamince pokoj.
Teprve když jsem měla na sobě kabát a novou červenou čepici, maminka si mě zběžně prohlédla a objevila další estetický nedostatek. Vadil jí splihlý konec čepice s bambulí. Nelíbilo se jí, že visí, a tak mi čepici sundala a nacpala do ní igelitový sáček. Pak mi ji znovu nasadila na hlavu.
Čepice s bambulí rázem stála v pozoru a maminka byla spokojená.
Já už méně. Sáček mi překážel a při každém pohybu šustil. Dokonce šustil i tehdy, když jsem si trošku poskočila.
Vyšli jsme z domu. Rozběhla jsem se ke kopci a těšila se, že uvidím Káju. Nebyl tam. Zklamaně jsem se zařadila před rodiče a zamířili jsme k tramvaji.
Maminka mě celou cestu neustále napomínala:
"Nemotej se mi pod nohama. Ještě tě zašlápnu. Chceš, aby z tebe byla placka? Nechoď do hlubokého sněhu, nemáš vysoké boty. Neklouzej se! Nemotej se!"
Ať jsem se vrtla kamkoli, pořád o mě někdo zakopával. Maminka mě nepřestávala okřikovat a mě už to přestalo bavit. Proto jsem se zařadila až za rodiče, abych nebyla tolik na ráně.
Zdeňka s Milošem se koulovali a já schytala několik zásahů do zad.
"Jé, Zdeni, podívej na Věrku!" vítězoslavně vykřikl Miloš. "Vidíš? Má na zádech ze sněhu dvě oči, nos. A když udělám takhle," a sněhovou koulí mi přejel po zádech, "je to pusa. Teď tam má ksicht."
Rozesmál se a Zdeňka se k němu přidala.
Rychle jsem se otočila, ale na kabátě jsem nic neviděla. S Milošem jsem už měla své zkušenosti. Při každé příležitosti po mě házel housenky nebo chrobáky.
"Mami, mám na zádech brouka!" vykřikla jsem a donutila rodiče zastavit.
"Kde by se tu vzal brouk? Teď v zimě?" uklidňovala mě maminka.
"Miloš mi ho dal na záda!"
Maminka mě otočila a začala se smát.
"Žádného brouka tam nemáš. Jen ti na záda sněhem namaloval smíška."
"Já žádného smíška nechci! A co je to ten smíšek?"
"To jsou jen oči nos a pusa. Za chvíli to roztaje," řekla a pro jistotu mi kabát vzadu trochu oprášila.
"Proč? Vždyť jí to slušelo," protestoval Miloš.
"Protože jsme slušná rodina a je neděle!"
Došli jsme na zastávku. Lidé po mně pokukovali a divně se usmívali. Nevím, jestli to bylo kvůli čepici, nebo obličeji na zádech. Pořád jsem se ošívala, představa brouka na kabátě mě děsila.
"Nemel sebou pořád!" napomenula mě maminka. "Copak neumíš stát chvíli v klidu?"
Přestala jsem se vrtět a zaposlouchala se do rozhovoru čekajících.
"Kdo ví, jestli tramvaj vůbec přijede," mínil někdo.
"Proč by nepřijela?"
"Sněží, copak to nevidíš?"
"No a?"
"A když sněží, tramvaje nejezdí?"
"No ... někdy se to stává."
Otočila jsem se k mamince.
"Mami, když sněží, tak tramvaje nejezdí?"
"Neboj, pojedou. Hlavně že jsme tady my," odpověděla s neochvějnou vírou.
Lidi na zastávce přibývalo a nervozita rostla. Několik čekajících to nakonec vzdalo a raději se vydalo pěšky.
"Půjdeme taky pěšky?" zeptala jsem se maminky.
"Ne, ani náhodou. Nevyhrála jsem nohy v tombole. Prostě je neděle. Řidič si po obědě trochu zdřímnul. Počkáme, však ho někdo probudí," rozhodla maminka.
A tak jsme čekali dál. Čekání se protahovalo. Naštěstí někdo řidiče nejspíš opravdu probudil, protože tramvaj konečně přijela.
Maminka si mě posadila na klín, abych viděla z okna a aby mě lidí neušlapali. Všechno mě zajímalo, a tak jsem se otáčela na všechny strany.
"Přestaň se konečně vrtět. Netoč pořád tou hlavou," napomenula mě maminka.
Nechápala jsem, proč se nesmím otáčet, jak chci. Protože jsem neznala důvod, za chvíli jsem na to zase zapomněla a rozhlížela se kolem sebe.
Maminka se naštvala, znenadání mi strhla čepici, vytáhla z ní igelitový sáček a znovu mi ji nasadila na hlavu.
"Pořád mi tou mokrou bambulí šmrdláš pod nosem," vysvětlila.
Než jsme vystoupili z tramvaje, maminka do mi do čepice znovu nacpala sáček a nasadila ji zpět na hlavu.
Cestou k tetě jsem opět šustila při každém kroku, zatímco nás maminka nepřestávala poučovat o slušném chování.
"Pozdravíte první. Nebudete se šťourat v nose, a to platí hlavně pro tebe," řekla maminka a významně se na mě podívala.
Nechápala jsem proč. Prst v nose jsem přece neměla.
"A když něco dostanete, pěkně poděkujete," pokračovala neúnavně. A pusu budete otvírat jen při jídle nebo když budete tázáni!"
Po těchto slovech Miloš přidal do kroku. Už se těšil na tetiny pochoutky.
Za chvíli jsme byli u tety. Přivítala nás doslova s otevřenou náručí. Do nosu nás udeřila vůně čerstvě upečených koláčů. Miloš se olízl a zamířil rovnou ke stolu.
Maminka mi sundala nadívanou čepici i kabát. Teprve teď jsem na zádech svého kabátu jasně uviděla nakreslený obličej. V tu chvíli mi konečně došlo, čemu se lidé na zastávce smáli.
Teta nás usadila ke stolu a nejdřív se začala věnovat Milošovi.
"Dáš si, Milošku, koláčky? Chceš raději makové, nebo tvarohové?"
"Mně je to jedno. Já nejsem vybíravý, jim všechno. Dejte mi, teto, ty, kterých se chcete zbavit jako prvních," olizoval se Miloš.
Teta se zasmála, postavila před něj plnou mísu koláčů a Miloš se s chutí pustil do jídla.
Já otráveně upíjela kakao. Musela jsem přečkat dlouhé nicnedělání. Všechno jsem měla zakázané, zatímco dospělí se znamenitě bavili. Jediný z nás dětí, kdo se nenudil, byl Miloš. Jedl s takovou chutí, až se mu dělaly boule za ušima, a tvářil se náramně spokojeně.
Já se nudila k uzoufání, a podle toho vypadaly i maminčiny poznámky:
"Nekousej si nehty! Nebryndej! Nesrkej! Nešťourej se v nose! Seď rovně!"
Byla jsem ráda, když se setmělo a šlo se domů. Prohlédla jsem si kabát. Obličej na zádech už dávno zmizel.
Ještě než jsme vyrazili, pobízela teta Miloše:
"Vezmi si, Milošku, pár koláčků s sebou, když ti tak chutnají. Dej si jich pár do kapsy."
"Já už si vzal," prohlásil hrdě a ukázal kapsy nacpané koláči.
Maminka podivně zrudla a tatínek zblednul. Miloš pochopil, že někde udělal chybu , a rychle se ji snažil napravit.
"Děkuju," řekl nahlas a považoval věc za vyřízenou.
Jenže maminka měla jiný názor.
Cestou domů nás školila, co se do nás vešlo, a ani doma ji to nepřestalo bavit. Dokonce ještě další dva týdny nám neustále opakovala:
"Nebudete si nic brát bez dovolení! Ani jídlo, ani nic jiného! A hlavně, jídlo se nedává do kapes!"
"Člověk se bojí už i utřít nos," řekla otráveně Zdeňka.
"Klidně smrkej, ale jen v mezích slušnosti!" okřikla ji maminka.
"Mami, vždyť se zas tak moc nestalo," snažila se ji uklidnit Zdeňka.
"Že se nic nestalo? Musela jsem se červenat až na prdeli! Teta si určitě pomyslela, že vás neumím pořádně vychovat."
"Mami, neber si to tak," chlácholila ji Zdeňka. "Takových blamáží se ještě stane."
Maminka se zarazila, podívala se na nás zkroušeně a povzdechla si.
"Na to se můžu stoprocentně spolehnout. Vy nikdy nezklamete,"
"Mami, už jsme si to zapamatovali," přesvědčovala ji Zdeňka.
"Pro jistotu vám to ještě několikrát zopakuju," nedbala maminka na její protesty.
"Mami, ne! To už stačilo! Už z toho blbneme!"
"Těžko na cvičišti, lehko na bojišti!" nedala se obměkčit maminka. "A když se vám to nelíbí, už nebudu nic říkat. Od této chvíle budu upozorňovat pouze pohlavky!"
A jak řekla, tek se i stalo.
Pro nás nastaly chvíle nejistoty. Za každý přestupek proti bontonu následoval výchovný pohlavek a zároveň otázka: