Když dospělí neslyší

     Opět přišel den a my jeli za babičkou a dědečkem. Maminka už dva dny dopředu neúnavně školila tatínka. Stále dokola a dokola mu opakovala, že tentokrát nepojede sólově a nebude soustavně kvůli kouření opouštět náš kolektiv.

   „Jestliže budeš pořád vystupovat z vlaku mimo cílovou stanici, zabavím ti lístky a hlavně cigarety! Beztak jsou jen příčinou tvého neštěstí a kazí tě! Vyhodím je a konečně bude klid v rodině,“ zakončila pokaždé svou přednášku.

Tatínek nic nenamítal a vypadalo to, že si vzal výtky k srdci. Jenže když jsme vstoupili na perón, byli jsme bez něj.

    „Šel pro lístky,“ řekla naštvaně maminka, ale jistá si tím nebyla. Zavedla nás na místo, kde jsme pokaždé čekávali, s nadějí, že nás tatínek lépe najde.  

Nějaká žena, které nikdo nerozuměl, cosi nesrozumitelně mrmlala do megafonu.

    „Huhňo jedna! Kdo myslíš, že ti rozumí!?“ křikla maminka naštvaně k nádražní budově, kde dotyčnou huhňu tušila.

Maminka velice nenáviděla nádražní rozhlas. Měla s ním nevyrovnané účty, jak sama říkávala. Jednou taky tak cestovala i s malým Milošem. Z ampliónu se chrlily informace, jedna za druhou. Ozvěna každé slovo namnožila a jakoby rozvibrovala. Každé nově vyřčené slovo překrylo slovo, které se vracelo z dálky, aby se spolu svorně prolétly po okolí a svým návratem spolehlivě rozmazaly další vyřčené slovo. Z téhle kaše slov se podařilo rozpoznat pouze dvě první. Z nich se člověk dověděl, že vlak přijíždí na kolej. Na kterou a kam má namířeno, se už z rozhlasu nedověděl a nepomohlo by mu, ani kdyby měl uši jako netopýr.

Maminka tehdy dala na svůj instinkt. Protože cestovala ve všední den dopoledne, neudivilo ji, že sedí ve vagóně s Milošem sama. Když ji několikrát povozili sem a tam nádražím, bylo jí to sice divné, ale nepanikařila. Věřila, že zmatený mašinfíra najde tu správnou kolej. Teprve když už se dlouho nic nedělo, vykoukla z okna vagonu a postěžovala si kolemjdoucímu železničáři na zpoždění: „Musím stihnout spoj v Opavě,“ vysvětlovala.

    „Tak ten nestihnete! Vagón má závadu, odpojili ho. Hlásili to,“ odpověděl pobaveně železničář.

Od těch dob, kdykoliv hlasatelka cokoliv sdělovala, maminka měla poslední slovo. Raději si dala tu práci, že si přečetla štítky na peróně, pak se zeptala průvodčí a pro jistotu také mašinfíry.

    „Ten určitě ví, kam jede,“ tvrdila. Někdy jí ani to nestačilo a zeptala se spolucestujících.

 „Radši se pětkrát zeptat než být jedou za vola,“ ospravedlňovala nám své počínání.

    Stáli jsme v malém hloučku na peróně. Maminka se nervózně otáčela na všechny strany. Tatínka jako by ukradli. Nebylo po něm ani vidu ani slechu.

  „Nevidíte někde taťku?“ ptala se nás stále maminka a nervózně se rozhlížela. „Čekejte tady! Hlídejte tašky! Jdu ho najít a zjistit, z kterého nástupiště vlak odjíždí.“

Když maminka zmizela v davu, znejistila jsem. Miloš se ke mně naklonil a spokojeně oznámil: „Už to vidím, pojedeme sami. Všichni se postupně poztrácíme. Neměli jsme taťku, teď nemáme ani mamku. Víš, jak se jmenuješ a kde bydlíš? To je první, na co se tě policajti zeptají,“ zavzpomínal na své zkušenosti z raného dětství.

Začala jsem fňukat.

    „Nestraš ji, je malá a blbá,“ napomenula ho Zdena. Dotklo se mě, že mě stále považují za malou. Příští rok jdu přece do školy!

    „Já ji nestraším, jen připravuji na možnou eventualitu,“ hájil se Miloš.

  Konečně se objevil tatínek. Kráčel mumrajem lidí s taškou  přes rameno a spokojeně si pokuřoval. Mávali jsme na něj a volali, ale on nás nevnímal. Vypadal, jako by nás ani nehledal. Jediný z celého nádraží nikam nespěchal a působil dojmem, že ani nikam nejede. Nevšímavě prošel kolem nás. Miloš ho zatahal za rukáv.

    „Tady jsme,“ oznámil mu.

Tatínek se nechápavě otočil. Při pohledu na Miloše procitnul ze svého snění a připojil se k našemu malému hloučku.

    „Kde je mamka?“ zajímal se.

    „Šla tě hledat,“ odpověděl Miloš.

    „Půjdu se po ní podívat,“ rozhodl taťka.

    „Néé!!!“ vykřikli jsme všichni jako jeden muž.

   „Už nikam nechoď, jsme rádi, že jsi tady,“ vykřikl Miloš a mluvil nám z duše.

Netrvalo dlouho a maminka se objevila.

    „Jede to z druhé koleje a z prvního nástupiště. Takže čekáme správně,“ hlásila.  „Půjdeme do prvního vagónu, ať jsme v Opavě dřív.“

   S odstupem času si myslím, že tak jednala s taktických důvodů. Více vagónů za námi, tím pádem více šancí pro kouřícího tatínka na peróně, že se mu podaří naskočit do rozjíždějícího vlaku.

Tak jako vždy byly všechny vagóny napěchovány lidmi až k prasknutí. Seděla jsem na tašce, obklopená nohama cestujících. Měla jsem pocit, jako bych byla v hustém neprůchodném lese. Přestože maminka byla nablízku, cítila jsem se ztraceně.  

Cesta ubíhala celkem klidně. Tatínek se na každé zastávce prodral ven z vlaku mezi prvními cestujícími, s cigaretou v jedné ruce a s prstem na spoušti zapalovače v druhé. Jen co se nohou dotkl perónu, už měl zapálenou cigaretu a lačně z ní popotahoval. Jakmile přednosta stanice zapískal a zvedl svou plácačku, tatínek začal divoce vtahovat kouř do plic. Poslední pak naskakoval do rozjíždějícího vlaku a nedočkavě vyhlížel další stanici. Maminka pokaždé zoufale otočila oči v sloup a zamumlala si pro sebe: „Zasrané cigarety!“ Chuděra netušila, že ji slyšíme a  taky rozumíme.

Dvakrát jsme přestoupili z vlaku do vlaku a pak už nám zbývala jen cesta autobusem. Přijali jsme to s velkou úlevou. Z autobusu tatínek nemohl na zastávkách vyskakovat, aby si mohl šluknout z cigarety. Přesto ale menší kolize nastala. Způsobil ji tatínek. V autobuse položil tašku do síťovaného zavazadlového prostoru nad hlavami cestujících. Maminka sice v posledních vteřinách vykřikla: „Napřed zavaž uši!“ což tatínka vylekalo. Ztuhnul a vyděšeně se podíval na maminku.. Nechápal, proč by měl někomu zavázat uši. Vůbec ho nenapadlo, že je řeč o tašce. Jakmile ji položil, vykutálely se konzervy a bombardovaly sedící pod zavazadlovým prostorem. Maminka nestíhala chytat konzervy, omlouvat se cestujícím a peskovat tatínka. Autobus uháněl a podle směru jízdy se konzervy kutálely přecpaným autobusem. Někteří lidé do nich nechtě kopali, jiní  přes ně přepadávali. V autobuse se velice rychle rozkřiklo, kdo ten zmatek způsobil a komu konzervy patří. Lidé z celého autobusu nám je vraceli a  kupodivu se žádná z nich neztratila.

Když jsme dojeli na konečnou, maminka si s úlevou oddychla. Ne nadlouho. Babička nás na zastávce netrpělivě čekala. Když nás spatřila v okně autobusu, ulevilo se jí. Celá se rozzářila. S radostí nás vítala a hned v úvodu připomněla, že se zima blíží a že je třeba nařezat fůry dříví. Maminka ji ubezpečila, že se všechno stihne a že se Miloš do řezání hned zítra zrána pustí.

Babičku to neuklidnilo. Bylo na ní vidět, že by byla ráda, kdyby se Miloš pustil do řezání hned teď. Miloš jako by to tušil. Úprkem se hnal k chalupě s taškami, které měl na starost, a jen co je postavil v kuchyni na stůl, vypařil se. Zdeňka nelenila a vypařila se rovněž. Já tolik štěstí neměla. Babička si mě přisvojila a hned mi vyjmenovala, co všechno nesmím. Její nejčastější věty byly: „Nikam nechoď! Za chvíli bude tma! Budou lítat netopýři! K potoku nesmíš, je tam voda! Nikam nechoď, stejně bude za chvíli večeře!“

Navzdory všem výstrahám jsem opustila kuchyň při první příležitosti. Byla jsem zvědavá na potok. Moc mě zajímalo, zda už je konečně nebezpečný. Byla jsem zklamaná. Na jeho dně nebylo vody ani po kotníky. Dokonce i z malých kamenů byly suché ostrůvky. Nakoukla jsem pod poslední schod, zda tam spatřím pstruha, který tam bydlel. Nebyl doma. Asi se přestěhoval. Když se u vody žádné dobrodružství nekonalo, rozhodla jsem se, že se podívám po dědině. Být poblíž chalupy mi připadalo nebezpečnější než skoro vyschlé koryto potoka. Zamířila jsem k hájence, která byla dost daleko na to, aby mě babička lehce odchytila. Teprve za šera jsem se vrátila a nechala se babičkou zatknout. Ta mě odvedla do kuchyně. Předala mě mamince se slovy: „Věrka má hlad."  Pak znovu odešla na lov mých sourozenců. Seděla jsem za stolem, baštila chleba s paštikou a poslouchala, jak se vesnicí nese babiččino srdceryvné volání: „Zdenóóó! … Milóóó! … Je tmáááá! … “

Maminka zvedla oči v sloup a tiše prohodila: „Ještě že nás není víc. Celá dědina už ví, že jsme tady.“

  Dědeček využil nepřítomnosti babičky a pustil rádio. Jindy nesměl. Měl dovoleno poslouchat pouze odpolední a večerní zprávy. Bez babičky byla kuchyň docela útulná. Nikdo nikoho nekomandoval, hrála hudba, oheň praskal v peci a oba chlapi, dědeček s tatínkem, si vyměňovali názory na politickou situaci. Maminka uvařila konvici čaje a natírala krajíce chleba paštikou. Všude vládl klid a mír, až do příchodu babičky. Ta energicky vkročila do kuchyně a celá nasupená nám hlásila: „Miloš a Zdena nikde nejsou! Vypni rádio! Není slyšet vlastního slova!“ obořila se rozzlobeně na dědečka. Ten okamžitě rádio vypnul.

 „Proč babi? Vždyť tak krásně hrají?“ namítla maminka.              

    „Bolí mě hlava z toho randálu! Mám ráda ticho!“ odsekla. Nic tomu ale nenasvědčovalo, protože hned se pustila do bouřlivé diskuse. 

   „Všichni jste tak klidní! Nikoho z vás nezajímá, kde je Miloš a Zdena! Všude jsem byla! Ptala se na ně! Volala jsem a oni nikde! Copak vás nezajímá, co se jim stalo!?“

    Maminka už po několikáté babičku uklidňovala, aby se o ně nebála.

    „To se ti lehce řekne! Co když je někdo ukradl! Četla jsem to v novinách! Počkej, mám to schované,“ řekla babička. Vytáhla z almary krabici od bot plnou ústřižků z novin. Začala se v ní přehrabovat.

   „Babi, i kdyby někdo Miloše a Zdenu ukradl, hned pod první lucernou by poznal, že udělal chybu. Věřte, že by je vrátil a rád.“

    „Anči, kdybys tak nemluvila,“ durdila se babička.

    „Babi, vždyť oni se vrátí, kde by se měli tak dobře. Dostanou najíst, napít, sem tam i na prdel…, vždyť jim nic neschází, až na pár maličkostí,“ odpověděla maminka a snažila se udržet v klidu. Měla pravdu. Zdena i Miloš se vrátili. Nikdo je neukradl. Hladový Miloš se s chutí pustil do jídla, zato Zdena jedla jen tak, aby se neřeklo.

    „No, pořádně si kousni. Chleba ti nic neudělá! Na rozdíl ode mne!“ mračila se na ni maminka. „Jez, jez! Ještě mě sousedi pomluví, že ti ani najíst nedám. Jsi samá ruka, sama noha. Klidně se schováš za štachetu od plotu. Fukne vítr a jsi v tahu.“

Zdena se jen ošklíbala. Jídlo k životu nepotřebovala.

   „Kdo je najezen, tak umýt, vyčůrat a spát!“ zavelela maminka a podívala se vyzývavě na mě. Okamžitě jsem si vzala další krajíc. Jít spát se mi nechtělo. Pomalu jsem jej žvýkala a převalovala v ústech. Donekonečna se to ale protahovat nedalo. Maminka mě brzo prokoukla a vyhnala od stolu.

    „Anči, vždyť Věrka má ještě hlad!“ bránila mě babička.

  „Není zdravé se na noc přecpávat,“ odpověděla rezolutně maminka a vystrčila mě za dveře kuchyně. Volky nevolky, nezbylo  mi nic jiného než zamířit nahoru do světničky. Bylo rozhodnuto, tento den pro mě skončil. Převlékla jsem se do pyžama. Sedla si do postele a odhrnula okenní závěs. Venku byla tma, jakou jsem doma nikdy neviděla. Zavrtala jsem se pod peřinu a vleže pozorovala noční oblohu plnou hvězd. Oči se mi začaly klížit. Ale než jsem usnula, vsunula jsem hlavu pod polštář. Dbala jsem na to, abych měla dobře schované uši. Jen tak jsem se cítila v bezpečí. Zvolna jsem usínala.